II.ÚS 2391/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2391/20 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele N. A.-H., t. č. ve výkonu zabezpečovací detence ve Věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem, se sídlem Sadová 171/40, Opava, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 1 To 290/2020-571 ze dne 2. 6. 2020, usnesení Okresního soudu v Opavě č. j. 19 Dt 8/2013-555 ze dne 4. 5. 2020 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 Nt 1284/2009-59 ze dne 4. 3. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Opavě a Okresního soudu v Kroměříži, neboť jimi mělo dojít k porušení především čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i analogických ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech, především čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Opavě a Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto o dalším trvání zabezpečovací detence stěžovatele. Stěžovatel se v roce 2006 dopustil jednání, které by mělo znaky pokračujícího trestného činu loupeže (v kvalifikované skutkové podstatě, jako zvlášť závažného trestného činu) podle tehdejšího trestního zákona; trestní stíhání však bylo zastaveno, neboť stěžovatel nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný. Jeho pobyt na svobodě bez specializovaného léčení byl shledán nebezpečný, a proto mu, v souladu s tehdy účinnou právní úpravou, bylo uloženo ochranné léčení (v dubnu 2007); přitom již předtím, v lednu 2007, nastoupil do Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 Nt 1284/2009-59 ze dne 4. 3. 2010, napadeným ústavní stížností, bylo stěžovateli uložené ochranné léčení psychiatrické a protitoxikomanické v ústavní formě přeměněno na zabezpečovací detenci, podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, neboť ochranné léčení neplnilo svůj účel, nebylo možno zabezpečit ochranu společnosti a byly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 1 trestního zákoníku v témže znění. Následně bylo periodicky rozhodováno o trvání zabezpečovací detence, již tak stěžovatel vykonává od 29. 3. 2010 dosud. 3. Okresní soud v Opavě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl žádost stěžovatele o změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení a rozhodl, že zabezpečovací detence nadále trvá. Své rozhodnutí učinil na podkladě návrhu na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení, vyjádření stěžovatele při veřejném zasedání, aktuální zprávy o průběhu zabezpečovací detence z března 2020 a jejího aktualizovaného doplňku z konce dubna 2020, vyjádření ošetřující psychiatričky a znaleckého posudku vypracovaného v únoru 2020 znalkyněmi z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, specializace klinická psychologie. Okresní soud shledal, že nelze odůvodněně očekávat, že by ve stěžovatelově případě mohlo být účinné ochrany společnosti dosaženo mírnějším opatřením v podobě ochranného léčení, byť v ústavní formě. Stěžovatel sice v posledním období, na rozdíl od mnoha dřívějších, učinil krok pozitivním směrem, na přelomu roku přistoupil ke změně medikace na účinnější typ a také ke skupinové psychoterapii, což dříve odmítal. Tyto změny jsou však zatím pouze krátkodobé a pozitivní trend u stěžovatele je nutno ještě po nějakou dobu sledovat, aby bylo možné učinit závěr o tom, že se z jeho strany nejedná pouze o účelové jednání, ale došlo u něj ke skutečné změně postoje, která by do budoucna mohla vést k úspěšnému zvládnutí léčby ve volnějším režimu ochranného léčení v ústavní formě. Mimoto stále přetrvává společenská nebezpečnost pobytu stěžovatele na svobodě, při němž by hrozilo opakování dalších závažných protiprávních jednání, jakých se stěžovatel v minulosti opakovaně dopouštěl před uložením ochranného léčení; zájem na ochraně společnost tak dosud vyžaduje pokračování zabezpečovací detence. 4. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podali stížnost stěžovatel a jeho opatrovník; Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (výrok I.) a stížnost opatrovníka stěžovatele jako opožděnou (výrok II.). Krajský soud zdůraznil, že zabezpečovací detence je sice krajním řešením, avšak toto řešení je u stěžovatele nutné pro ochranu společnosti, s ohledem na povahu jeho dušení poruchy a možnosti působení na něj. Krajský soud nepřehlédl pozitivní posun stěžovatele ve vztahu k léčbě; současně však poukázal na závěry znalkyň, podle nichž bude možno objektivně posoudit změny v přístupu stěžovatele nejdříve po roce, kdy by mohlo dojít k novému přezkumu zdravotního stavu stěžovatele a posouzení nutnosti pokračování v zabezpečovací detenci či možnosti její změny na ústavní ochranné léčení. Krajský soud neshledal zabezpečovací detenci stěžovatele rozpornou ani s judikaturou ESLP. 5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti popsaným rozhodnutím obecných soudů z roku 2010 a roku 2020; ve vztahu k usnesení krajského soudu je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že je jí napadán jen výrok I. tohoto usnesení krajského soudu o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh zabezpečovací detence i soudního řízení a poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 497/18) i zahraniční, zejména Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"; rozsudek ve věci M. proti Německu ze dne 17. 12. 2009 č. 19359/04). Zdůrazňuje, že ve výkonu zabezpečovací detence již strávil více než 10 let a že podoba jejího výkonu se v České republice jen minimálně liší od výkonu trestu odnětí svobody. Předchozím klíčovým argumentem při periodickém prodlužování zabezpečovací detence byl poukaz na stěžovatelovo odmítání určité léčby a jeho nedostatečnou spolupráci při psychoterapii; při nynějším soudním řízení ovšem bylo prokázáno, že stěžovatel na danou léčbu již přistoupil a je aktivní i při psychoterapii; soudy navíc nevysvětlily, proč by jeho spolupráce měla být jen proklamativní, jak uvedly. V napadených rozhodnutích se soudy rovněž pouze velmi obecně a nekonkrétně zabývají společenskou nebezpečností stěžovatele a nedostatečností jeho případného pobytu na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny (nikoli jen na svobodě). Stěžovatel současně připomíná, že mezi pacienty se schizofrenním onemocněním, k nimž patří, převažují ti, u nichž se nedaří onemocnění příliš úspěšně medikamentózně a psychoterapeuticky zaléčit ani při plné spolupráci. Celkově má za to, že v napadených rozhodnutích z roku 2020 schází dostatečné odůvodnění pro tak intenzivní zásah do jeho práva na osobní svobodu, jakým je prodloužení trvání zabezpečovací detence o další rok, a podle stěžovatele jde o zásah neproporcionální zájmu na ochraně společnosti. 6. Dále stěžovatel namítá, že ke změně jeho ochranného léčení na zabezpečovací detenci došlo retroaktivně a bez zákonného podkladu. K jeho protiprávnímu jednání i uložení ochranného léčení došlo ještě před zavedením institutu zabezpečovací detence do právního řádu; a ke změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci došlo před přijetím zákona č. 330/2011 Sb., novelizujícího trestní zákoník co do možnosti změny ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Mimoto stěžovatel během tříletého výkonu ochranného léčení nepáchal žádnou činnost charakteru trestné činnosti, a to ani když se nacházel mimo psychiatrickou léčebnu (na základě dovolenky či při svém útěku). Stěžovatel poukazuje na odbornou literaturu a judikaturu ESLP, podle nichž lze z hlediska ústavních práv považovat zabezpečovací detenci za trest a její uložení v případech, jako je stěžovatelův (kdy k postihovanému jednání došlo před zavedením tohoto opatření v českém trestním řádu), za rozporné s čl. 40 odst. 6 Listiny, respektive čl. 7 odst. 1 Úmluvy. 7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti zjevně neopodstatněná. 8. Podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona pak Ústavní soud návrh odmítne, jd