II.ÚS 2505/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2505/17 ze dne 27. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2017, č. j. 55 To 136/2017-444, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2017, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci uvedenému v záhlaví s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného dle stěžovatele v čl. 36, 39 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z tohoto důvodu navrhl Ústavnímu soudu, aby je zrušil. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli rozhodl Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 T 297/2013-430 tak, že stěžovatel dle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), vykoná trest odnětí svobody uložený stěžovateli původně s podmíněným odkladem rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2014, č. j. 4 T 297/2013-277 (dále jen "usnesení Okresního soudu v Olomouci"), v délce trvání jednoho roku a pěti měsíců, přičemž dle § 83 odst. 5 trestního zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Olomouci podal stěžovatel stížnost, již zamítl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") svým v záhlaví vymezeným rozhodnutím. III. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že 1) nebylo prokázáno, že mu bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci řádně doručeno; 2) toto usnesení mu fakticky nemohlo být doručeno v čase deklarovaném ve spise. Stěžovatel tak sice byl přítomen veřejnému zasedání, které vydání usnesení Okresního soudu v Olomouci předcházelo, nemohl však reagovat na písemné odůvodnění tohoto usnesení, čímž by zvýšil své šance uspět u stížnostního soudu. Konkrétně lze námitky stěžovatele charakterizovat následujícím způsobem: 4. Ad 1) stěžovatel uvedl, že dne 27. 1. 2017 oznámil Okresnímu soudu v Olomouci svou doručovací adresu v Mongolském státě, přičemž ve spisu se nenachází doručenka ani jiný průkaz, že bylo stěžovateli usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno, případně kdy se tak stalo. Stěžovatel rovněž uvedl, že listina, k níž se vyjadřuje ve svém podání datovaném 9. 4. 2017 a nacházejícím se ve spisu na č. l. 439, jež osobně doručil soudu dne 13. 4. 2017 na podatelnu, jejímž obsahem je informace, že stěžovateli bylo na jeho korespondenční adresu v Mongolském státě doručeno "písemné vyhotovení rozsudku", neprokazuje doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci. Dle stěžovatele použitý výraz "rozsudku" vyvolává pochybnost, zda nedošlo k záměně s jinou zásilkou soudu, neboť je subjektem vícera soudních řízení vedených u Okresního soudu v Olomouci. Stěžovatel tak měl být dle svého názoru nejméně vyzván k odstranění pochybností o doručení. 5. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že mu usnesení Okresního soudu v Olomouci ani fyzicky nemohlo být dne 8. 4. 2017 v Mongolském státě doručeno. To dle jeho názoru vyplývá již z prostého faktu, že dne 9. 4. 2017 sepsal své podání zmíněné v předchozím odstavci, přičemž již toto prosté srovnání dat mělo na straně soudu vyvolat pochybnost o tom, zda stěžovateli předmětné usnesení Okresního soudu v Olomouci skutečně bylo doručeno. Z kopie stěžovatelova pasu navíc vyplývá, že tento byl v rozhodné době v České republice, do níž odletěl dne 31. 3. 2017 z Kyrgyzstánu, do nějž se pak dne 17. 4. 2017 z České republiky vrátil. K tomu stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii dvou stránek svého pasu a výpis letů s leteckou společností, o níž tvrdí, že je jediná, s níž létá. IV. Posouzení Ústavním soudem 6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Argumentace stěžovatele vetknutá do jeho ústavní stížnosti Ústavní soud nepřesvědčila o tom, že by vznikla pochybnost, zda bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno stěžovateli řádně. Řízení o ústavní stížnosti přitom není vázáno zásadou vyhledávací a dokazování se v něm zpravidla neprovádí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2820/10 ze dne 4. 7. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 1501/11 ze dne 16. 6. 2011 či usnesení sp. zn. III. ÚS 213/06 ze dne 21. 9. 2006), a tedy nedospěje-li Ústavní soud již ze samotné argumentace stěžovatele k závěru, že k porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod mohlo dojít, byť by tomu mělo být z jiných důvodů, než jaké uvedl stěžovatel, není povinen suplovat aktivitu stěžovatele a propriu motu si zjišťovat o věci další skutečnosti. 9. Byť pak Ústavní soud, jak ustáleně judikuje, není vázán námitkami stěžovatele, ale toliko jeho návrhovým žádáním [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 236/05 ze dne 4. 4. 2007 (N 59/45 SbNU 23); nález sp. zn. II. ÚS 315/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 57/40 SbNU 557); nález sp. zn. II. ÚS 860/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 181/58 SbNU 591), bod 7.; nález sp. zn. II. ÚS 90/06 ze dne 26. 7. 2006 (N 142/42 SbNU 145); či nález sp. zn. II. ÚS 168/03 ze dne 3. 6. 2004 (N /33 SbNU 255) aj.], vyhovět ústavní stížnosti z jiných než stěžovatelem uvedených důvodů může jen tehdy, jestliže z jejího obsahu nebo z jí napadených rozhodnutí vyplývá, že došlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele bez toho, aby si Ústavní soud musel sám zjišťovat další skutečnosti či tvrzení stěžovatele prověřovat. 10. K námitce ad 1) Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel argumentačně zcela opomíjí ustanovení § 43 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Dle § 43 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je doručení písemnosti v trestním řízení na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem účinné, pokud bylo provedeno v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu nebo v souladu s právním řádem České republiky. Postačí tak, bylo-li doručení provedeno v souladu alespoň s jedním dotčeným právním řádem, tj. buď s právním řádem České republiky, nebo s právním řádem cizího státu, který doručení provedl. 11. Argumentace stěžovatele je v zásadě založena na tom, že nebylo-li by mu usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno do vlastních rukou, resp. jemu osobně, nemohlo by být účinné. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci bylo provedeno v rozporu s právním řádem Mongolského státu. Pokud by tak mongolská právní úprava doručování písemností v trestním řízení na základě mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních umožňovala doručení vhozením do schránky při nezastižení adresáta, případně dokonce doručení fikcí, vzhledem k ustanovení § 43 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních by se taková písemnost zásadně považovala za řádně doručenou i podle právního řádu České republiky. Jestliže totiž stěžo