II.ÚS 2542/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2542/15 ze dne 17. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Hensla, zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 257/2014-51, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 10. 2014, č. j. 52 A 27/2013-157. 2. Stěžovatel se žalobou podanou u krajského soudu domáhal zrušení části opatření obecné povahy - Zásad územního rozvoje Pardubického kraje, schválených usnesením zastupitelstva Pardubického kraje Z/170/10 dne 29. 4. 2010 (dále jen "Zásady"). Krajský soud návrh stěžovatele ze dne 15. 6. 2013 odmítl pro opožděnost, a to s poukazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 9 Ao 7/2011-489 (dále jen "usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 9 Ao 7/2011"), neboť dle závěrů v tomto usnesení vyslovených nabyly Zásady účinnosti dne 15. 5. 2010 podle ustanovení § 173 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 25 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), přičemž posledním dnem zákonné tříleté lhůty pro podání návrhu na zrušení části návrhem napadeného opatření obecné povahy podle ustanovení § 101a odst. 1 a § 101b odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "soudní řád správní"), byl den 15. 5. 2013. 3. Nyní napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud právní závěry krajského soudu potvrdil, když uvedl, že v posuzovaném případě jde o výklad nabytí účinnosti napadených Zásad za situace, kdy byly vyvěšeny na úřední desce doručujícího správního úřadu dne 30. 4. 2010. S odkazem na citované usnesení rozšířeného senátu dospěl kasační soud k závěru, že účinky vydaného opatření obecné povahy - zásad územního rozvoje nelze spojovat s ustanovením § 20 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), ale je nutno aplikovat výhradně ustanovení § 173 odst. 1 a § 25 odst. 3 správního řádu, a proto Zásady nabyly účinnosti již dne 15. 5. 2010. Dále pak odmítl, že by pro zachování lhůty pro podání návrhu podle ustanovení § 101b odst. 1 soudního řádu správního byla relevantní skutečnost, že stěžovatel mohl být uveden v omyl nesprávným vyznačením data nabytí účinnosti Zásad na úředních dokumentech (na nich totiž bylo uvedeno datum 15. 6. 2010). Zde soud vyšel (opět v souladu s usnesením rozšířeného senátu sp. zn. 9 Ao 7/2011) z charakteru opatření obecné povahy, jež se svojí procedurou přijímání i účinky blíží více právnímu předpisu než individuálnímu právnímu aktu a nabytím účinnosti zavazuje neurčitý počet subjektů, nikoliv pouze konkrétně vymezené účastníky řízení, kdy při úvahách o možném prolomení ustanovení o lhůtě k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je třeba zohlednit nejen zájmy navrhovatele (stěžovatele), nýbrž zájmy všech adresátů tohoto opatření, především pak jejich zájem na stabilitě právních poměrů a dodržování principů právní jistoty a předvídatelnosti práva. Proto neobstojí argument, že při stanovení účinnosti Zásad je nutno vycházet z mylných údajů v zájmu zachování práva stěžovatele na spravedlivý proces. Navíc opatření obecné povahy nabývá účinnosti přímo ze zákona a administrativní vyznačení účinnosti nemá na tuto právní událost žádný vliv. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že zakotvená tříletá lhůta k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je mimořádně až extrémně dlouhá a v oblasti individuálních opravných prostředků, jež mají k dispozici fyzické nebo právnické osoby ve správním soudnictví, nemá srovnatelnou obdobu. Lze tedy po potencionálních navrhovatelích (včetně stěžovatele) spravedlivě požadovat, cítí-li se natolik zkráceni na svých právech, že považují za nutné bránit se vydanému opatření obecné povahy soudní cestou, aby tak učinili s ohledem na ostatní možné dotčené osoby pokud možno co nejdříve, nejpozději však ve lhůtě, kterou soudní řád správní ve svém ustanovení § 101b odst. 1 jasně a nedvojsmyslně stanoví. 4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě zdůrazňuje, že žalobu podal včas. Vytýká správním soudům, že ústavně nekonformně posoudily otázku nabytí účinnosti předmětných zásad územního rozvoje a v návaznosti na to pak protiústavně odmítly podaný návrh jako opožděný. Zde stěžovatel především rozporuje závěry vyřčené v usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 9 Ao 7/2011, které byly aplikovány též na jeho věc. Pokud stavební zákon stanoví konkrétní pravidlo postupu vydání opatření obecné povahy odchylně od správního řádu, má prý toto pravidlo jako pravidlo speciální přednost před úpravou obecnou. Jestliže tedy tehdy účinné ustanovení § 20 stavebního zákona bylo rozhodující pro určení dne nabytí účinnosti zásad územního rozvoje, nabyly Zásady účinnosti dne 15. 6. 2010 a jeho žaloba byla podána včas. Dále stěžovatel obsáhle argumentuje, že lhůta k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy se musí odvíjet od informace o datu nabytí účinnosti vyznačené na předmětných zásadách územního rozvoje, neboť se jedná o oficiální informace podávané orgány veřejné moci. Protože se Česká republika definuje jako právní stát, má občan právo spolehnout se na to, že informace poskytované či zveřejňované orgány veřejné moci, jsou informacemi pravdivými, u nichž je počítáno s presumpcí správnosti (zde též upozorňuje, že až do podání žaloby nebylo datum nabytí účinnosti Zásad v příslušných dokumentech nikterak změněno). Stěžovatel také obsáhle rozporuje, že by se opatření obecné povahy svým charakterem spíše blížilo právnímu předpisu, takže by na něj nebylo možno vztáhnout závěry předchozí judikatury týkající se presumpce správnosti zde uvedených údajů o nabytí účinnosti. Jakkoliv je skutečně dán střet stěžovatelem zastávaného výkladu s principem právní jistoty a zájmy dalších dotčených osob, jde o otázku přístupu k právní ochraně jako základního předpokladu reálné existence právního státu a také o naznačenou otázku důvěry ve fungování státní moci, a proto musí převážit výklad směřující k zachování práva na soudní přezkum, neboť v daném případě nešlo o zásadní prolomení principu právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře, ale o jejich nevýznamné časové posunutí o jeden měsíc. Za této situace je nutno vycházet z principu in dubio pro libertate a dát přednost ústavně zaručenému právu na přístup k soudům. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří otázka, zdali Nejvyšší správní soud (resp. též krajský soud) nezasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na přístup k soudu svým výkladem týkajícím se charakteru opatření obecné povahy a lhůty k podání návrhu na jeho zrušení (ve vztahu ke s