II.ÚS 2550/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2550/07 ze dne 15. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Rakem se sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 14. 5. 2007, sp. zn. 5 ZT 119/2006, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 0 Nt 5356/2007, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí okresního státního zastupitelství a okresního soudu uvedená v záhlaví. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující: V záhlaví označeným usnesením ze dne 14. 5. 2007 státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě v trestní věci obviněného stěžovatele na základě návrhu poškozené obchodní společnosti UNIGEO, a.s., rozhodla, že zajišťuje nárok poškozené na náhradu škody způsobené trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, neboť je důvodná obava, že uspokojení nároku poškozené bude mařeno. Zajištění se vztahuje na nemovitosti v rozhodnutí specifikované a na obchodní podíl v obchodní společnosti MVM-ECO. CZ s.r.o. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro skutek spočívající v tom, že jako jednatel obchodní společnosti MVM EKO s.r.o. neuhradil obchodní společnosti UNIGEO, a.s., částku 1.357.741,- Kč za práce provedené při instalaci tepelného čerpadla v objektu ZŠ Janovice, a to i přesto, že mu bylo rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 10 Cm 38/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 7 Cmo 233/2004, které nabylo právní moci dne 1. 11. 2004, uloženo složit tuto částku do úschovy Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatel údajně záměrně po vydání tohoto rozhodnutí neoprávněně odstranil část majetku uvedené obchodní společnosti tím, že jej převedl na rodinně spřízněnou obchodní společnost MVM-ECO. CZ s.r.o., a to na základě dodatku č. 1 ke specifikované smlouvě o dílo ze dne 15. 11. 2004, kdy se novým zhotovitelem stala obchodní společnost MVM-ECO. CZ s.r.o., která následně přijala od objednatele platbu ve výši 3.067.571,- Kč na svůj účet, přičemž původně byla faktura vystavena na účet obchodní společnosti MVM EKO, s.r.o., a dále uzavřel dne 17. 1. 2005 dodatek č. 1 ke specifikované smlouvě o dílo, na základě níž se novým zhotovitelem díla stala obchodní společnost MVM-ECO. CZ s.r.o., která převzala finanční plnění v částce 187.719,- Kč, jež bylo dříve objednatelem zaplaceno na účet obchodní společnosti MVM EKO, s.r.o., dle vystavené faktury, a dále obchodní společnost MVM-ECO CZ, s.r.o., přijala finanční plnění ve výši 33.600,- Kč. Tímto jednáním tak obviněný stěžovatel údajně změnil platební místo, kdy nechal peníze zasílat na účet jiné obnovní společnosti, v níž je společníkem, a věřiteli, obchodní společnosti UNIGEO, a.s., tak způsobil škodu ve výši 1.357.741,- Kč. Poškozená obchodní společnost podala dne 5. 1. 2007 návrh na zajištění svého nároku s tím, že obchodní společnost MVM EKO, s.r.o., v níž je stěžovatel jednatelem, učinila úkony, které definitivně znemožnily exekuční vymožení předmětné pohledávky. Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 0 Nt 5356/2007, zamítl stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že orgány veřejné moci napadenými usneseními porušily čl. 26 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 Paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech, neboť zajištěním jeho obchodního podílu bylo omezeno jeho podnikání. Napadeným usnesením předně vytýká, že v nich nejsou uvedeny konkrétní obavy z toho, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody bude zmařeno. Stěžovatel se domnívá, že dosud žádnému subjektu nevznikla škoda, když civilní ani trestní řízení dosud nebyla ukončena. Podle názoru stěžovatele nelze souhlasit s úvahou, že uzavřením dodatků ke smlouvám, z nichž pro obchodní společnost plynul zisk, došlo k jednání, které vede k odstranění části majetku. Skutečnost, že stěžovatel je společníkem obou obchodních společností, je podle jeho názoru zcela nevýznamná. Své úvahy v tomto směru dále rozvádí. Věnuje se i důvodům, pro něž údajně došlo k uzavření zmiňovaných dodatků. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že Okresní státní zastupitelství v jeho věci postupovalo nesprávně, neboť jeho trestní stíhání zahájilo bezdůvodně a v pozadí údajně organizuje poškození jeho osoby. Nesouhlasí ani se závěrem, že po převedení předmětných smluv o dílo nebude uvedená obchodní společnost schopna splatit svůj dluh. Tvrdí, že v případě inkasování jakékoli částky by tato byla stejně jako v minulosti zabrána exekutorem. Obchodní společnost MVM EKO, s.r.o., by poté, co nařízením předběžného opatření došlo k úplnému zastavení činnosti společnosti, údajně beztak nebyla schopna plnit smluvní závazky. Zajištění obchodního podílu je skutečnost, která se zapisuje do obchodního rejstříku, a je tudíž veřejnosti přístupná. Stěžovatel tvrdí, že takový záznam vylučuje možnost obchodní společnosti stěžovatele ucházet se o veřejné a jiné zakázky a ve svém důsledku omezuje jeho podnikání. Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že orgány veřejné moci protiústavním způsobem aplikovaly ustanovení § 47 odst. 1 trestního řádu, podle něhož uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem lze za stanovených podmínek zajistit na majetku obviněného. V daném případě totiž stěžovatel namítá, že konkrétní obavy ze zmaření uspokojení nároku poškozeného nebyly v rozhodnutích uvedeny a dosud nebylo zjištěno, že skutkem popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání vznikla škoda. Ústavní soud v první řadě uvádí, že ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím státního zastupitelství a obecného soudu, jež byla vydána v rámci přípravného řízení trestního. V této souvislosti je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž trestní řízení ve své podstatě představuje zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude teprve následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přitom je zřejmé, že v procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Z tohoto důvodu a z ústavního vymezení postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR je tedy nutno dovozovat, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v přípravném řízení trestním akceptovat jen výjimečně. Otázka objasňování skutečností důležitých pro trestní řízení je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zpravidla teprve po jeho ukončení, vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv (stěžovatele) dle trestního řádu. Jestliže by Ústavní soud zmíněný restriktivní přístup v těchto věcech nedodržel, jednal by v rozporu se zásadou, podle níž intenzita jeho zásahu by měla korespondovat intenzitě namítané protiústavnosti. Je tedy zřejmé, že pokud stěžovatel značnou část své argumentace směřuje ke zpochybnění již samotného obsahu usnesení o zahájení trestného stíhání - na něž napadená usnesení navazují - a tvrdí, že takto popsaným skutkem nedošlo k porušení právních předpisů a nevznikla škoda, domáhá se jinými slovy toho, aby Ústavní soud svým přezkumem nahradil postup orgánů činných v trestním řízení, resp. výsledek dosud neskončeného trestního řízení předjímal, čímž by nepřípustně zasáhl do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Takovou pravomoc však Ústavní soud zákonem svěřenu nemá. Požadavky, jež jsou na napadená rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle přesvědčení Ústavního soudu do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že dovozené závěry o naplnění podmínek uvedených v § 47 odst. 1, 2 trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zj