II.ÚS 2610/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 N 6/76 SbNU 99 Odškodnění majetku zanechaného na Zakarpatské Ukrajině   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 20. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2610/14 ve věci ústavní stížnosti Marie Pochobradské, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014 č. j. 28 Cdo 1066/2014-432 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 127/2013-391 vydaným v řízení o stěžovatelčině žalobě, kterou se podle části páté občanského soudního řádu domáhala nahrazení rozhodnutí Ministerstva financí, jímž byla zamítnuta její žádost o náhradu za nemovitý majetek zanechaný jejím strýcem (právním předchůdcem) na území někdejší Podkarpatské Rusi, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014 č. j. 28 Cdo 1066/2014-432 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 127/2013-391 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2014 č. j. 28 Cdo 1066/2014-432 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 127/2013-391 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. srpna 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Dne 15. března 1947 byla Ministerstvu vnitra doručena přihláška, kterou se Antonín Pochobradský podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, přihlásil ke svému majetku zanechanému na Zakarpatské Ukrajině (někdejší Podkarpatské Rusi). Po jeho smrti dne 8. ledna 1957 se jeho závětní dědičkou stala stěžovatelka, jeho neteř. Dopisem ze dne 30. března 1962 č. j. 24-4189/62 Hš Ministerstvo financí stěžovatelce oznámilo, že s ohledem na rozsah a hodnotu předmětného majetku jí nelze poskytnout náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Tento majetek totiž neměl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku, nýbrž se jednalo o velký výdělečný majetek (nebyla tedy splněna podmínka přiznání náhrady podle § 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny). Věc byla uložena ad acta. Vzhledem k tomu, že uvedeným dopisem nebylo věcně rozhodnuto o žádosti stěžovatelky (resp. jejího právního předchůdce), vydalo Ministerstvo financí dne 6. září 2008 rozhodnutí č. j. 908/31644/2008, kterým jí ze stejných důvodů nevyhovělo. Rozklad proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 10. listopadu 2008 č. j. 908/79637/2008. 3. Proti posledně uvedeným správním rozhodnutím podala stěžovatelka žalobu podle části páté občanského soudního řádu, na jejímž základě byla rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále též "soud prvního stupně") ze dne 12. října 2012 č. j. 11 C 100/2010-299 uložena povinnost České republice - Ministerstvu financí zaplatit jí částku 7 653 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně za dobu od 19. března 1992 do zaplacení. Tím byla žalobou napadená rozhodnutí nahrazena. K odvolání vedlejší účastnice byl však tento rozsudek následně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též "odvolací soud") ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 127/2013-391, kterým bylo současně rozhodnuto o zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra, do jehož pravomoci patří rozhodování o nároku na náhradu podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Dovolání proti tomuto usnesení odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 5. června 2014 č. j. 28 Cdo 1066/2014-432. 4. Všechna tři rozhodnutí se zabývala otázkou, na základě jakého zákona mělo být rozhodováno o nároku stěžovatelky a zda byly soudy v předmětném řízení věcně příslušné k projednání žaloby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na povahu řízení podle části páté občanského soudního řádu je třeba věc posoudit podle stejných hmotněprávních norem, podle nichž postupoval správní orgán. V daném případě to byla zejména vyhláška č. 159/1959 Ú. l., která ovšem musela být interpretována ústavně konformním způsobem, tedy bez přihlédnutí k diskriminačním omezením podle jejího § 3, která s ohledem na velikost přihlášeného nemovitého majetku poskytnutí náhrady stěžovatelce vylučovala. Na úrovni podústavního práva naopak nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra. Byl zde totiž k dispozici nastolený pořad práva, platná procedura, jakož i právní předpis stanovící pravomoc a příslušnost správního orgánu. Zákon č. 212/2009 Sb. ve svých přechodných ustanoveních neupravoval, zda podle něj má být rozhodováno i o přihláškách posuzovaných podle zákona č. 42/1958 Sb., bral ale v úvahu existenci dříve zahájených řízení a akceptoval jejich výsledek. To znamená, že připouštěl duplicitu (původní) přihlášky z roku 1947 a (nové) žádosti o odškodnění. Ustanovením čl. II zákona č. 121/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, zas byla stanovena nepravá zpětná účinnost pouze pro žádosti podle tohoto zákona, nikoliv však i pro řízení o přihláškách posuzovaných podle zákona č. 42/1958 Sb. Nic na tom nemění ani skutečnost, že zákonem č. 121/2012 Sb. byl s účinností od 1. května 2012 zrušen jak zákon č. 42/1958 Sb., tak i vyhláška č. 159/1959 Ú. l., neboť z logiky normotvorby vyplývá, že se tak mohlo stát jen do budoucna. Zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra by podle názoru soudu prvního stupně neodpovídalo ani jeho povinnosti vycházet při svém rozhodování z individuálních rozměrů každého případu a hledat spravedlivé řešení. Ve své podstatě by totiž vedlo toliko k protahování řízení a oddálení konečného rozhodnutí o podstatě nároku, a tím k porušení práva stěžovatelky podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Soud ve svých úvahách zohlednil i její věk (v době vydání jeho rozhodnutí měla 87 let). Rovněž nelze akceptovat, aby důsledkem případných legislativních nedůsledností různého druhu a nepředvídatelnosti v postupu různých státních orgánů byl výklad, který bude v neprospěch oprávněných osob. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka při striktním a doslovném výkladu zákona č. 212/2009 Sb. není oprávněnou osobou, v důsledku čehož při aplikaci tohoto zákona nemusí být její nárok uspokojen. 5. Odlišný právní názor zaujaly odvolací soud a dovolací soud. Odvolací soud zdůraznil, že ze Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, publikované pod č. 186/1946 Sb., (dále jen "Smlouva o Zakarpatské Ukrajině") vyplývá pouze obecná povinnost státu poskytnout náhradu za zanechaný majetek. Stát má nicméně volnost při určování toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu k tomu dojde. Zákonodárce nastavil rozsah a podmínky restituce za tento majetek zákonem č. 212/2009 Sb. Zejména pak v čl. II bodu 1 zákona č. 121/2012 Sb. uvedl, že řízení o žádostech podle zákona č. 212/2009 Sb., zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (z povahy věci tedy i podle předchozí právní úpravy), včetně soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v těchto řízeních, o nichž nebylo ke dni účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, se dokončí podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném od nabytí účinnosti zákona č. 121/2012 Sb. Toto přechodné ustanovení přitom dopadá i na projednávanou věc, v důsledku čehož je k projedná