II.ÚS 2710/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2710/19 ze dne 30. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. D., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, č. j. 4 Tdo 1441/2018-192, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 12 To 84/2017, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 10. 2017, č. j. 9 T 13/2017-1627, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále byla napadenými rozhodnutími soudů porušena rovnost účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává následující. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustil tím (zkráceně), že jako osoba samostatně výdělečně činná a poskytovatel zdravotních služeb v úmyslu sám sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch, zneužil svého postavení lékaře a za péči vyúčtoval Všeobecné zdravotní pojišťovně k proplacení nákup léčivých přípravků v množství, které nakoupeno nebylo, účtovanou částku neoprávněně navýšil oproti smluvně určené maximální ceně a k proplacení vykázal i aplikaci tohoto nenakoupeného léčivého přípravku, přičemž Všeobecné zdravotní pojišťovně způsobil škodu v celkové výši cca 20 mil. Kč. Za toto jednání mu krajský soud uložil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 5 let a 6 měsíců. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši po 4 000 Kč, tedy celkem 2 mil. Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce 12 měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 12.246.822,20 Kč. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem při nezměněném výroku o vině a trestu zrušil výrok o náhradě škody a nově rozhodl tak, že se stěžovateli podle § 228 odst. 1 tr. ř. ukládá poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně na náhradě škody uhradit částku ve výši 11.880.781,11 Kč. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. 3. Ve vztahu ke skutkům specifikovaným v napadeném rozsudku nalézacího soudu je nutné tyto skutky rozlišit na (1) případy, kdy se stěžovatel podvodu skutečně dopustil a toto nezpochybňuje, neboť skutečně účtoval přípravky, které nenakoupil a tím pádem ani nemohl vydat a spolu s nimi provést i případnou lékařskou péči, a na (2) případy, kdy se stěžovatel dle svého tvrzení podvodu nedopustil, neboť se týkají jiného výkladu metodiky zúčtování skutečně poskytnutých léčivých přípravků. Po celý čas řízení před obecnými soudy stěžovatel zdůrazňoval, že má zájem poškozené pojišťovně uhradit vzniklou škodu. 4. Stěžovatel předně namítá, že nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy - výslech svědka S., který se mohl vyjádřit k problematice zúčtování VZP, zejména z pohledu možného nastavení programu, prostřednictvím kterého se poškozené pojišťovně zasílala vyúčtování, jakož i toho, co mohl stěžovatel jako uživatel programu ovlivnit a co nikoliv, a ustanovení znalců z oboru účetnictví, daňové evidence a skladového hospodářství za účelem posouzení léků skutečně nakoupených proti lékům vydaným a vyúčtovaným, znalců z oboru zdravotnictví za účelem posouzení, zda účtovaná léčba odpovídala návštěvám jednotlivých pacientů a znalců z oboru výpočetní techniky a IT programů. Tyto důkazy měly doložit tvrzení stěžovatele, že on sám (resp. jeho zaměstnanci) byli pouhými uživateli programu, který byl používán k přenosu dat na VZP. Tento program nebyl v plném rozsahu validní a při přenosu dat mohlo docházet k chybám, aniž by to ti, kdo jej obsluhovali, mohli jakkoliv zjistit. Stěžovatel rozporuje výši škody, která poškozené zdravotní pojišťovně vznikla, přičemž podstatu svého jednání nepopírá. Namítá, že obecné soudy při stanovení výše škody chybně a v neprospěch stěžovatele vyložily ustanovení § 1933 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nebyla splněna podmínka, že by byl stěžovatel dlužen z několika závazků. Nadto stěžovatel nikdy nepovažoval za správnou výši vyčíslené škody, kterou měl pojišťovně svým jednáním způsobit. Obecné soudy nedostatek dokazování v této rovině nekriticky nahradily uplatněním a vyčíslením nároku ze strany poškozené zdravotní pojišťovny. 5. Orgány činné v trestním řízení si od stěžovatele nevyžádaly veškeré karty pacientů, tudíž nemohly dospět ke správným závěrům o aplikaci léčivých přípravků. Nelze přitom vycházet jen z nákupu a z prodeje, tedy z faktur stěžovatelem přijatých na straně jedné a z vyúčtování VZP na straně druhé. Takto totiž došlo k opomenutí skutečnosti, že léčivé přípravky stěžovatel nenakupoval pouze od jednoho dodavatele. Stejně tak soudy nevzaly v potaz, že výkaznictví vůči poškozené zdravotní pojišťovně měli na starost manželé V., kdy pan V. pracoval pro stěžovatele jako IT specialista a paní V. měla u stěžovatele na starosti právě výkaznictví ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám. Dále soudy nijak nezohlednily fakt, že ve své ordinaci léčebnou péči nevykonával pouze stěžovatel, ale i jeho zaměstnankyně V. 6. S ohledem na ústavní stížností namítaná pochybení v důkazním řízení proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Na tomto místě je také vhodné zopakovat a připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nes