II.ÚS 280/04 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 280/04 ze dne 12. 10. 2006 N 187/43 SbNU 141 Formalistické posuzování nároku na vydání nemovitostí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. října 2006 sp. zn. II. ÚS 280/04 ve věci ústavní stížnosti U. L. proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2004 sp. zn. 56 Co 586/2003 ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2003 sp. zn. 9 C 152/98 a ústavní stížnosti I. M. a Z. M. proti stejným rozhodnutím, jimiž bylo z části vyhověno žalobě U. L. na vydání nemovitostí, směřující proti I. M. a Z. M. Výroky II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2003 sp. zn. 9 C 152/98 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2004 sp. zn. 56 Co 586/2003 v části potvrzující výroky II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. září 2003 sp. zn. 9 C 152/98 se zrušují. Ve zbytku se ústavní stížnost U. L. zamítá. Ústavní stížnost I. M. a Z. M. se zamítá. Odůvodnění Paní U. L. (dále jen "stěžovatelka") napadla ústavní stížností v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jejich vydáním byla porušena její ústavně zaručená práva; konkrétně hovoří o právech zakotvených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žádá proto, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek krajského soudu a výroky II., III. a IV. rozsudku soudu okresního zrušil. Napadenými rozhodnutími se cítí dotčeni na svých základních právech také manželé I. M. a Z. M. (dále jen "stěžovatelé"); obdobně jako stěžovatelka poukazují na právo vlastnit majetek plynoucí ze čl. 11 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Listiny garantovanou rovnost v právech. Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005 byly spojeny ústavní stížnost stěžovatelky a ústavní stížnost stěžovatelů (vedená původně pod sp. zn. I. ÚS 31/05) ke společnému projednání a rozhodnutí. Předmětné rozsudky vzešly ze sporu o vydání domu ev. č. 73, stojícího na pozemku parc. č. 63, a pozemků st. parc. č. 63 (zastavěná plocha) a parc. č. 330/2 (louka), vše v katastrálním území Červená u Kašperských Hor, který stěžovatelka coby žalobkyně před obecnými soudy proti stěžovatelům zahájila poté, co je k vydání bezvýsledně vyzvala. Žaloba byla nejprve Okresním soudem v Klatovech v celém rozsahu zamítnuta a stěžovatelka neuspěla ani v odvolacím a dovolacím řízení. Stěžovatelka se pak obrátila na Ústavní soud, který její stížnosti nálezem sp. zn. I. ÚS 92/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 12, nález č. 97] vyhověl a rozsudky prvé a druhé instance zrušil s tím, že byla chybně zodpovězena otázka zachování lhůty k učinění výzvy dle § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále též jen "zák. 87/91 Sb."). Poté tedy znovu rozhodoval ve věci okresní soud, který rozsudkem napadeným touto ústavní stížností žalobě částečně vyhověl a stěžovatele zavázal k vydání domu ev. č. 73; ve zbytku, tedy ohledně dvou zmiňovaných pozemků, žalobu zamítl. Nárok na vydání domu a zastavěného pozemku posuzoval podle zák. 87/91 Sb., nárok na vydání louky (pozemku parc. č. 330/2) pak podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zák. 229/91 Sb."). Vycházel přitom z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2. 10. 2000 č. j. 931/2000-5010, potvrzeného v rozkladovém řízení rozhodnutím ministra zemědělství, podle něhož předmětný dům se stavební parcelou nejsou nemovitostmi, na které dopadá zák. 229/91 Sb., pozemek parc. č. 330/2 naopak ano. Okresní soud zjistil, že původními vlastníky předmětných nemovitostí byli manželé L., tedy stěžovatelka a MUDr. M. L. Trestní soud v květnu 1974 uložil v souvislosti s jejich emigrací rozsudkem sp. zn. 1 T 57/74 trest propadnutí majetku a nemovitosti tak přešly na stát. Oba odsouzení byli později usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 rehabilitováni. V srpnu 1991 MUDr. M. L. zemřel, jeho právními nástupci se stali stěžovatelka a jeho děti, které ovšem o vydání nemovitostí nepožádaly. Soud proto stěžovatelku považoval za jedinou oprávněnou osobu. Potom soud zkoumal okolnosti, za kterých stěžovatelé předmětné nemovitosti nabyli. Dům získali kupní smlouvou uzavřenou s MNV Kašperské Hory, kterou registrovalo Státní notářství Klatovy v únoru 1977. Po provedeném dokazování konstatoval, že při tomto převodu nebyli sice protiprávně zvýhodněni, ovšem cena prodávaného domu byla podhodnocena; stěžovatelé za něj zaplatili 8 784,30 Kčs, ačkoliv podle znaleckého posudku, z něhož soud prvního stupně vycházel, činila jeho cena dle tehdy platných cenových předpisů 21 565 Kčs. Ohledně domu ev. č. 73 proto považoval soud stěžovatele za osoby povinné ve smyslu zák. 87/91 Sb. a rozhodl o povinnosti vydat. Pozemek parc. č. 63 stěžovatelé nabyli v souladu s tehdejšími předpisy a důvod k jeho vydání soud neshledal. Ohledně pozemku parc. č. 330/2 soud uzavřel, že do úvahy přicházelo nárok uplatnit leda postupem podle zák. 229/91 Sb., což však stěžovatelka ani přes poskytnuté poučení neučinila. Navíc zde platí totéž, co pro pozemek st. parc. č. 63, tedy absence zákonné podmínky vydání. Také v této části byla proto žaloba zamítnuta. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvé instance a k odvolání, které podaly obě procesní strany, napadený rozsudek potvrdil. Okresní soud dle jeho názoru správě posuzoval uplatněný nárok podle různých restitučních zákonů. Správně také dovodil, že stěžovatelka je osobou oprávněnou. Odvolací soud odmítl v této souvislosti námitky stěžovatelů zpochybňující vydání celého domu a vycházející z argumentu, že MUDr. M. L. a jeho děti nebyli státními občany České republiky. Ze spisu totiž jednoznačně vyplývá, že jmenovaný byl státním občanem České republiky do konce života, navíc určující pro rozhodnutí v dané věci bylo státní občanství stěžovatelky coby osoby oprávněné ve vztahu k celému nároku. Dle krajského soudu také bylo spolehlivě zjištěno, že stěžovatelé nabyli dům za zhruba 40 % maximální ceny stanovené na základě tehdy platných předpisů, z čehož také okresní soud vyvodil adekvátní právní závěry. Argument stěžovatelů, že příslušný cenový předpis nebránil, aby v kupní smlouvě mezi státem a občany byla dohodnuta cena nižší než stanovená, odvolací soud nepřijal, ale naopak na základě rozboru tehdejší právní úpravy vyložil, že žádná složka státu za ceny nižší než stanovené právním předpisem tehdy přebytečný národní majetek prodávat nemohla. Odvolací soud dále zdůvodnil, proč nevyhověl ani námitkám stěžovatelky; stěžovatelka s poukazem na nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 22, nález č. 60) považovala za rozhodující skutečnost, že v rozporu s právními předpisy nabyli stěžovatelé dům, právo osobního užívání k pozemkům již získali pouze v souvislosti s tímto převodem. Dům i oba pozemky jsou samostatnými věcmi, a pokud stěžovatelé pozemky nezískali v rozporu s cenovými předpisy, nemohl být opačný závěr v případě domu sám o sobě důvodem pro vyhovující rozhodnutí také ohledně pozemků. Zopakoval dále výklad soudu prvního stupně, že domáhala-li se stěžovatelka určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 330/2 a zároveň k němu uplatnila restituční nárok, měl při uplatňování práva přednost postup dle zvláštní úpravy, tedy restitučního zákona. A protože zde stěžovatelka postupovala v rozporu se zák. 229/91 Sb., nemohl soud shledat žalobu důvodnou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu se pak stěžovatelé bránili ještě podáním dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten však dovolání usnesením ze dne 29. 10. 2004 č. j. 28 Cdo 1742/2004-447 odmítl s tím, že rozhodnutí soudu odvolacího v dané věci nemá zásadní právní význam, neboť neřešilo otázku posuzovanou odvolacími soudy a dovolacím soudem rozdílně, neřešilo žádnou z právních otázek v rozporu s hmotným právem a nešlo ani o takovou, kterou by soud dovolací dosud ve své judikatuře nevyřešil. Pak Nejvyšší soud stručně rozebral jednotlivé právní otázky řešené v tomto konkrétním případě a odkázal vždy na příslušné své rozhodnutí, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jak stěžovatelka, tak i stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich spor byl rozsouzen v rozporu s Ústavou. Stěžovatelka ve své stížnosti namítá, že na předmětné nemovitosti je potřeba nahlížet jako na jeden celek. Domnívá se, že je proti smyslu zák. 87/91 Sb., pokud jsou stěžovatelé povinni vydat dům, ale právo na vydání pozemků, kdy na jednom dům stojí a druhý k domu přiléhá, které stěžovatelé získali právě v souvislosti s domem, jí soudy upřely. Cena za zřízení práva osobního užívání k pozemkům navíc představovala vedle ceny domu nepatrnou částku. Tak jako v odvolání poukázala stěžovatelka v této souvislosti na nález Ústavního soudu