II.ÚS 2806/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 N 15/56 SbNU 143 Ke vztahu odposlechů v trestním řízení a práva na soukromí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. L. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 906/2008 ze dne 28. srpna 2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 To 313/2007 ze dne 24. ledna 2008 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 1 T 120/2006 ze dne 25. července 2007, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a přijímání úplatku a byl mu uložen peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody a trest zákazu činnosti, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Hradci Králové a 3. Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008 sp. zn. 6 Tdo 906/2008, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2008 sp. zn. 10 To 313/2007 a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. července 2007 sp. zn. 1 T 120/2006 se ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. listopadu 2008 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 3. prosince 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že jako vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství městského úřadu jednak poté, co byla R. L. uložena za přestupek podle § 30 odst. 1 písm. ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, pokuta a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců, se s R. L. v březnu 2006 dohodl na tom, že mu za protislužbu zajistí snížení zákazu činnosti na čtyři měsíce, a následně uložil referentovi svého odboru M. H., aby vydané rozhodnutí o přestupku R. L. s ohledem na uzavřenou dohodu změnil, dále tím, že na základě intervence náměstka ředitele okresního ředitelství Policie České republiky nejprve 10. listopadu 2005 "licitoval" s J. K. K. o sankcích za jím spáchané přestupky podle § 22 odst. 1 písm. f) a § 30 odst. 1 písm. h) a i), odst. 2 zákona o přestupcích, až se s ním dohodl jak na výši sankce, tak i na době jejího uložení, a poté vyzval vedoucího oddělení svého odboru P. S. k realizaci této dohody, a konečně tím, že po dohodě se svojí spolupracovnicí, a zároveň manželkou pana J. L., za jeho přestupek podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích dne 13. října 2005 uložil pouze napomenutí. Za to mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Rozsudkem odvolacího soudu byl z podnětu odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu a nově byl stěžovateli uložen stejný trest společně s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti roků, přičemž bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo ovlivnit jeho postavení, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel tvrdí, že došlo k zásahům do jeho práv a svobod chráněných v čl. 4 odst. 4, čl. 7, čl. 10 odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod, čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Stěžovatel konkrétně namítá, že se rozhodnutí obecných soudů opírají o skutkový základ, který byl získán v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž nebylo přihlíženo ani k jeho námitkám v tomto směru. Poukazuje na to, že jeden rok před zahájením jeho trestního stíhání soud prvního stupně vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu týkajícího se jeho mobilního telefonu v jiné trestní věci, týkající se podezření, že jiná osoba upravila stáří 32 motorových vozidel dovezených ze zahraničí. V téže trestní věci také bylo státním zástupcem povoleno sledování kanceláře stěžovatele, které probíhalo v době od 27. května 2005 do srpna 2006. V tomto trestním řízení stěžovatel nebyl obviněn. Odůvodnění nařízení obou operativně pátracích prostředků přitom neobsahuje údaje o tom, jaké skutečnosti měly být takto zjišťovány, stejně jako nic takového neobsahovaly ani žádosti policejního orgánu o ně. Soudní rozhodnutí bylo tedy pouhým přepisem návrhu, a nikoliv výrazem kontroly s vlastní argumentací. Nebyly zde totiž žádné konkrétní skutečnosti a poznatky než případné indicie vedoucí k oznámení a zahájení úkonů přípravného řízení. Nelze připustit, aby odposlechů, ať již prostorových nebo telekomunikačních, bylo zneužíváno jako prostředků k dodatečnému opatřování podkladů pro případné zahájení trestního stíhání či ověřování samotné důvodnosti podezření. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že podle ustanovení § 158 odst. 3 trestního řádu musí být trestní řízení ukončeno v zákonem stanovené lhůtě, ať již tím, že je vzneseno obvinění, tedy zahájeno trestní stíhání proti konkrétní osobě, odložením věci nebo jiným způsobem. U trestných činů, které patří do rozhodovací pravomoci okresních soudů, tato doba činí tři měsíce. Trestní stíhání proti stěžovateli však bylo zahájeno mnohem později než po uplynutí tří měsíců od nařízení telefonního a prostorového odposlechu. Z toho usuzuje, že nařízení uvedených operativně pátracích prostředků sledovalo i jiný cíl než ověřování skutečností významných pro trestní řízení. Z časových souvislostí je totiž zřejmé, že měly sloužit jako dodatečné opatření podkladů pro trestní stíhání a k ověření důvodnosti podezření. Obecným soudům proto stěžovatel vytýká, že se v jeho trestní věci nezabývaly těmito námitkami, které vznášel, ač proti provádění takto získaných důkazů protestoval, a že skutkové závěry založily právě na nich. II. Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků 3. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami stěžovatele nelze souhlasit, a odkázal na své usnesení. Má za to, že v řízení před ním a ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ani jiných platných norem. Neshledává ústavní stížnost ve vztahu ke svému rozhodnutí za opodstatněnou, a proto by jí Ústavní soud neměl vyhovět, přičemž konkrétní způsob rozhodnutí ponechal na jeho úvaze. 5. Krajský soud v Hradci Králové rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že stěžovatel opakuje výhrady, kterými se při rozhodování zabýval a vyhodnotil je jako nedůvodné. 6. Stejně tak i Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 7. Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou uvedlo, že ač stěžovatel brojí proti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, tak takový důkaz v posuzované věci proveden nebyl. Zvukové záznamy, jež byly provedeny jako důkaz, neprolamují telekomunikační tajemství ani domovní svobodu, protože dokumentují dění ve veřejném prostoru, kde je vykonávána veřejná moc. Všechny zákonné podmínky pro pořízení tohoto zvukového záznamu byly splněny, neboť bylo povoleno v časném stadiu řízení, kdy kvalita a kvantita důkazů může svědčit jen o více či méně pravděpodobném podezření z trestného činu. Pokud by trestný čin byl již prokázán, pak by nebyl důvod k nasazení operativní techniky. V souladu se smyslem právní úpravy je nedůvodné nasazování operativní techniky jen tam, kde žádné podezření shledávat nelze. Výsledky prověřování nasvědčovaly možné součinnosti úředníků odboru dopravy a silničního hospodářství, a třebaže nedošlo k zahájení trestního stíhání stěžovatele ve věci ČTS: ORRK-2007/OHK-2005, byly předmětnými odposlechy získány důkazy s významem pro tuto věc. Uzavřelo tedy, že nebyla porušena základní práva či svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou a navrhuje její zamítnutí. 8. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala. III. Skutkový základ 9. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 1 T 120/2006, z něhož zjistil následuj