II.ÚS 2858/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2858/13 ze dne 21. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti HOTEL AMBASSADOR ZLATÁ HUSA spol. s r.o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 5 - 7, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 Cdo 1130/2013-129, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Co 32/2012-107, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2011, č. j. 31 C 193/2009-74, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 9. 2013, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 16. 1. 2015 a jež splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. II. 2. Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarných umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, o. s. (zde vedlejší účastnice), se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 55.899,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout na úkor vedlejší účastnicí zastupovaných osob tím, že stěžovatelka ve své provozovně zpřístupňovala chráněná autorská díla svým hostům na hotelových pokojích, a to bez licenčního oprávnění. 3. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2011, č. j. 31 C 193/2009-74, tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 55.899,- Kč s úrokem z prodlení z této částky za období od 2. 1. 2010 do zaplacení (výrok I.), řízení bylo částečně zastaveno co do úroku z prodlení za období od 19. 5. 2008 do 1. 1. 2010 (výrok II.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 19.430,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatelka zasáhla do práva spravovaného vedlejší účastnicí, a sice do práva sdělovat dílo veřejnosti provozováním rozhlasového či televizního vysílání ve smyslu § 23 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), tím, že v rozhodné době zpřístupňovala televizní vysílání hostům v hotelových pokojích ve své provozovně, aniž by pro toto období uzavřela s vedlejší účastnicí licenční smlouvu, kterou by byla stanovena výše odměny za užití autorských děl a způsob jejího placení. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že podle ustanovení § 23 autorského zákona ve znění účinném od 23. 2. 2005 do 18. 5. 2008 (tj. ve znění účinném v rozhodném období, když vedlejší účastnice po stěžovatelce požadovala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovatelce vzniknout v období od 13. 11. 2006 do 18. 5. 2008), nebylo za sdělování díla veřejnosti považováno zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání osobám ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, byly-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání těmito osobami, soud prvního stupně uvedl, že tato právní úprava byla v rozporu s Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. 9. 1886 (dále jen "Bernská úmluva"), kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena pod č. 133/1980 Sb. Vzhledem k tomuto rozporu proto bylo dle názoru soudu prvního stupně třeba posoudit nárok vedlejší účastnice podle úpravy obsažené v Bernské úmluvě, která má dle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve střetu s autorským zákonem vyšší právní sílu. V této souvislosti pak soud odkázal též na právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007. 4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 Co 32/2012-107, jako věcně správné potvrzeno. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se aplikace mezinárodního a komunitárního práva pak odvolací soud uvedl, že byť jsou tyto námitky částečně správné, nemohou v daném případě obstát, neboť jsou v rozporu mj. i se závěry Nejvyššího soudu, vyjádřenými již v rozsudku ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, jak na ně správně poukázal soud prvního stupně. 5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 Cdo 1130/2013-129, odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. K námitce stěžovatelky, jíž tato polemizovala se závěry soudů nižších stupňů stran přednostní aplikace Bernské úmluvy, dovolací soud uvedl, že soudy obou stupňů vzaly při svém rozhodování správně v úvahu jeho rozsudek ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2277/2007, kde se ke střetu ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 s mezinárodními a (tehdy) komunitárními předpisy vyjádřil tak, že přináší-li ustanovení § 23 autorského zákona z roku 2000 (ve znění novely provedené zákonem č. 81/2005 Sb.) odchylnou právní úpravu, pak podle čl. 10 Ústavy by bylo nezbytné bezpodmínečně použít čl. 11 bis odst. 1 písm. ii) a odst. 2 Bernské úmluvy, která má ve střetu s českým autorským zákonem vyšší právní sílu (kolizní přednost). Tento svůj závěr pak zopakoval např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010. Pokud odvolací soud ze závěrů vyslovených dovolacím soudem v těchto rozhodnutích vycházel, pak je dle názoru dovolacího soudu jeho závěr o přednostním použití ustanovení Bernské úmluvy před ustanoveními autorského zákona souladný s jeho ustálenou judikaturou. III. 6. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyjádřila přesvědčení, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to tím, že státní orgány ve věci rozhodly v rozporu s platným a účinným zákonem (tj. v rozporu s ustanovením § 23 autorského zákona, ve znění účinném do 18. 5. 2008). Poukázala přitom na svou dobrou víru v tehdy platný právní řád České republiky a namítla, že pokud byla tehdy účinným právním předpisem jednoznačně stanovena výjimka stěžovatelce (jako provozovatelce hotelového zařízení) z povinnosti platit autorské poplatky za televizní přijímače v hotelových pokojích, a následně bylo soudy rozhodnuto o opaku, pak tím byla narušena důvěra stěžovatelky v právo jako jeden z atributů právního státu. Dále uvedla, že výklad právních předpisů provedený soudy není ústavně konformní. Pokud byla povinnost platit autorské poplatky i za přijímače umístěné na hotelových pokojích do autorského zákona promítnuta až novelou autorského zákona účinnou od 19. 5. 2008, pak směřování účinnosti této novely již před uvedené datum představuje dle názoru stěžovatelky pravou retroaktivitu zákona, která však není přípustná. Stěžovatelka uvedla též to, že Bernská úmluva, podle níž soudy nárok vedlejší účastnice posuzovaly, není mezinárodní smlouvou, jež by byla self-executing, když adresátem povinností z této smlouvy vyplývající jsou jednotlivé signatářské státy, které by měly zajistit její realizaci prostřednictvím národních právních předpisů. Pokud tak Česká republika neučinila, nelze toto pochybení dle názoru stěžovatelky přičítat k její tíži. Rozhodnutí soudu stěžovatelka konečně označila za nepřezkoumatelné, když soudy se v jejich rámci nezabývaly podmínkami možné aplikace čl. 10 Ústavy, tj. otázkou řádného vyhlášení Bernské úmluvy ve Sbírce mezinárodních smluv a otázkou její ratifikace. 7. V rámci doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 1. 2015 pak stěžovatelka soudům vytkla to, že tyto se nezabývaly otázkou, zda lze v případě televizních přijímačů umístěných v hotelových pokojích hovořit o "sdělování díla veřejnosti", když dle názoru stěžovatelky vybavení hotelových pokojů televizními přijímači nemůže mít samo o sobě dopad na příjmy stěžovatelky, neboť tyto přijímače slouží toliko jako zvuková kulisa, která nemůže přispět ke zvýšení počtu hotelových hostů. Otázka, zda se v daném případě jedná o "sdělování díla veřejnosti", byla přitom dle názoru stěžovatelky rozhodná pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby, přičemž bylo nezbytné tuto otázku posoudit ve světle příslušné judikatury Soudního dvora Evropské unie, na kterou stěžovatelka ve svém podání rovněž odkázala. IV. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §