II.ÚS 2913/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2913/15 ze dne 24. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Husáka a Libuše Husákové, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, advokátem, se sídlem Balbínova 3/224, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 C 181/2012-183, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 2252/2015-274, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 90 a násl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Stěžovatelé po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily jejich vlastnické právo, respektive nájemní smlouvu, neboť jejich závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Současně soudy porušily princip rovnosti účastníků, když jeden vlastník má "lepší právo", než druhý vlastník. Stěžovatelé zejména nesouhlasí s právním závěrem soudů, že ztratili právní důvod pro užívání pozemků, jejichž vlastníkem je žalobkyně, a to uplynutím doby, na kterou byl nájem sjednán. Podstatná část staveb byla totiž pořízena v době, kdy neexistovala nájemní smlouva, a stavba byla stavěna s vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka. Stěžovatelé navíc byli v době výstavby přesvědčeni, že vlastníku stavby svědčí právo osobního užívání uvedeného pozemku, a to až do roku 1988, tj. déle než 20 let. Stěžovatelé mají také za to, že došlo k vydržení vlastnického práva ve prospěch tehdejších vlastníků; tuto okolnost soudy zcela opomenuly. Stěžovatelé upozorňují, že se úprava vztahu vlastníků stavby a pozemku od 1. 1. 2014 zásadním způsobem změnila s účinností nového občanského zákoníku, který však soudy na projednávanou věc řádně neaplikovaly, když posuzovaly věc nesprávně podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 240/97. Stěžovatelé mají za to, že žalobkyně těží z protiprávního stavu, na kterém se podílela tím, že na sebe převedla pozemky, na kterých byly stavby povolené jako trvalé, když původní vlastník obec Bedřichovice opomenul při vypořádání situace s pozemky vlastníka staveb na těchto pozemcích stojících, a pozemky prodal žalobkyni. Stěžovatelé uzavírají, že obecné soudy interpretovaly v dané věci právní normy v rozporu s dobrými mravy, když v důsledku jejich postupu jsou stěžovatelé, osoby důchodového věku, nuceni odstranit stavbu (chatu), kterou postavili na základě povolení. 3. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 5 C 181/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Právní předchůdci stěžovatelů postavili na pozemku parc. č. X1 v k. ú. Dobřichovice stavbu chaty, která byla povolena stavebním úřadem jako stavba dočasná. K pozemku jim nesvědčilo právo osobního užívání, neboť nedošlo k registraci smluv o zřízení státním notářstvím. Následně byla uzavřena mezi vlastníkem pozemku a stěžovateli nájemní smlouva, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. X2 a parc. č. X1. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. ledna 1988 do 31. prosince 1992, přičemž v průběhu této doby došlo k vybudování stavby kolny. Následně byla sjednána nová nájemní smlouva na dobu neurčitou od 1. ledna 1993, přičemž doba nájmu byla smlouvou ze dne 15. července 1995 smluvně změněna tak, že nájem trvá od 1. července 1995 dalších 10 let (tj. do 30. června 2005) a je určen pro účely individuální rekreace. Nájem skončil k 30. 6. 2012 a stěžovatelé byli vyzváni žalobkyní k vyklizení pozemků a odstranění stavby. 4. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 C 181/2012-183, ve znění opravného usnesení soudu ze dne 17. 6. 2014, č. j. 5 C 1818/2012-215, uložil stěžovatelům ve výroku I. povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemky parc. č. X2 a parc. č. X1v katastrálním území a obci Dobřichovice, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ a předat je vyklizené žalobkyni Krijcos CS, a. s., se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409 (dále jen "žalobkyně") do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil soud stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně odstranit stavbu včetně příslušenství, nacházející se na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území a obci Dobřichovice, zapsané na LV č. X4 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že lhůtu k vyklizení pozemků a odstranění stavby stanovil na 18 měsíců, v ostatním výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. 5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu Praha - západ, Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo. 6. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavního právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 7. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2012 vlastníkem pozemku parc. č. X2 (zahrada) a parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území a obci Dobřichovice, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ. Právním předchůdcem žalobkyně je obec Dobřichovice, na kterou pozemky přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, když k předmětným pozemkům nebylo zřízeno právo osobního užívání. Na pozemku č. p. X1 právní předchůdci stěžovatelů postavili rekreační chatu na základě stavebního povolení vydaného pro stavbu dočasnou. V roce 1984 koupili chatu stěžovatelé. Předmětné pozemky užívali stěžovatelé spolu s chatou po dobu třiceti let na základě nájemních smluv. Od roku 2005 užívají stěžovatelé chatu a pozemky bez právního důvodu. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 1. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 240/97 a rozsudek ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1197/2000), podle které zřídí-li stavebník na zá