II.ÚS 2957/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2957/14 ze dne 20. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jána Marcinčáka, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 252/2014-95 ze dne 31. 7. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 124/2012-83 ze dne 28. 2. 2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny a právo na odškodnění podle čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 124/2012 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně sp. zn. 2 T 385/57 ze dne 4. 12. 1957 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen "zákon č. 86/1950 Sb."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a ke ztrátě čestných práv občanských. Část trestu vykonal, zbytek mu byl odpuštěn na základě amnestie. Rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2010 ze dne 30. 3. 2010 byl uvedený rozsudek zrušen a trestní stíhání stěžovatele bylo podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zastaveno. Usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 1 Rt 5/2010 ze dne 11. 5. 2010 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."). Stěžovatel požádal dne 30. 8. 2010 Ministerstvo spravedlnosti o odškodnění. Žádosti bylo částečně vyhověno, ale zadostiučinění za ztrátu občanských práv ve výši 30 000 Kč bylo odmítnuto z důvodu nedostatku právní opory. Dne 18. 6. 2012 podal stěžovatel žalobu, jíž se domáhal finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč jako náhrady nemateriální újmy způsobené ztrátou občanských práv. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud dospěl k závěru, že požadavek stěžovatele na odškodnění z uloženého trestu ztráty čestných práv občanských nemá oporu v čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a současně nebyl nalezen jiný právní předpis, na základě kterého by bylo možné zjistit eventuální vznik odpovědnostního titulu. Nadto uvedl, že intenzita uloženého trestu a jeho obsahu nenaplnila ani důvod pro konstatování porušení práva, neboť ze strany stěžovatele nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by znamenaly, že by stěžovatel v průběhu výkonu tohoto trestu mohl nabýt nějakých čestných práv občanských krom v té době formálně pojatého práva volebního; stěžovatel však netvrdil ani neprokazoval, že by se chtěl voleb, které se konaly 12. 6. 1960, zúčastnit. Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem na základě odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stěžovatelem uplatněný nárok nemá oporu v zákoně. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91), na nějž v žalobě poukazoval, je "ojedinělý", a tvrdí, že je spíše prvním z řady dalších navazujících nálezů v obdobných kauzách (sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 696/06 ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 3438/11 ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4487/12 ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 500/13 ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 644/13 ze dne 24. 4. 2014 a IV. ÚS 2265/13 ze dne 24. 4. 2014). Poukazuje též na to, že i Ministerstvo spravedlnosti s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu začalo samo mimosoudně přiznávat náhradu nemateriální újmy osobám, které byly rehabilitovány podle zákona č. 119/1990 Sb. Má za to, že i jemu odškodnění za ztrátu občanských práv náleží. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 a vedlejší účastník řízení Ministerstvo spravedlnosti. Městský soud v Praze poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž dovodil, že odškodnění osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. za morální a citovou újmu způsobenou vězněním nemá v tomto zákoně ani v jiných právních předpisech oporu. Ohledně možnosti přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a z převažující judikatury soudu Ústavního. Pro soudní rozhodování dle jeho názoru nemá vliv tvrzená skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti nyní odškodňuje nemajetkovou újmu rehabilitovaných osob dobrovolně. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, popř. zamítnuta. Obvodní soud pro Prahu 2 plně odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků. Ministerstvo spravedlnosti vyslovilo názor, že ze strany obou soudů nedošlo k porušení stěžovatelem namítaných práv. Upozornilo na to, že na projednávaný případ nelze článek 5 odst. 5 Úmluvy aplikovat, neboť stěžovatel nepožaduje zadostiučinění za nezákonné věznění. V replice na podaná vyjádření stěžovatel zejména upozornil na to, že z vyjádření Městského soudu v Praze je patrné, že tento soud je lhostejný k tomu, že se s osobami ve shodném právním postavení zachází rozdílně. Připomněl, že na podkladě stanoviska pléna Ústavní soud stěžovatelům v obdobných věcech vyhověl (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2183/13 ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2012/13 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3451/13 a sp. zn. I. ÚS 819/15 ze dne 15. 4. 2015). Má za to, že obdobně by mělo být vyhověno i jemu. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozsudků a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. c) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Projednávaný případ spadá do skupiny soudních řízení řešících odškodnění nemateriální újmy za porušení práv minulým režimem. Je nesporné, že stěžovatel byl rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který částečně vykonal, a ke ztrátě čestných práv občanských, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010 bylo uvedené rozhodnutí zrušeno a trestní stíhání stěžovatele bylo jako nepřípustné zastaveno, a že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2010 byla vyslovena stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Posuzovaná věc se však od případů řešených poukazovanými nálezy Ústavního soudu liší povahou jednoho z nároků, který stěžovatel uplatnil v žádosti adresované Ministerstvu spravedlnosti a posléze v žalobě. Vedle požadavku na odškodnění za nezákonnou vazbu a věznění, jemuž bylo ze strany Ministerstva spravedlnosti vyhověno, totiž uplatnil nárok na zadostiučinění v peněžní formě za ztrátu občanských práv, který byl Ministerstvem sp