II.ÚS 2972/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 N 198/75 SbNU 229 Uplatnění nároku na odměnu konkurzního správce po skončení konkurzního řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 30. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2972/10 ve věci ústavní stížnosti Petra Čížka, zastoupeného Jiřím Kafkou, advokátem, se sídlem Pražská 4, 460 01 Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 o stěžovatelově odměně a úhradě hotových výdajů za výkon funkce správce konkursní podstaty, za účasti Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 byla porušena základní práva stěžovatele garantovaná v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 se zrušuje. III. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Ústavní soud obdržel dne 18. 10. 2010 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. K věcnému přezkoumání ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 77 K 39/2005. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a příslušného spisu bylo zjištěno následující: 3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 byl stěžovatel ustanoven do funkce správce konkursní podstaty úpadce SOLUTION 4 U, s. r. o. Usnesením ze dne 31. 5. 2007 (v právní moci dne 3. 7. 2007) soud schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku podstaty a vyúčtování odměny a výdajů správce, z níž se podává, že příjmy podstaty činily 24 255,50 Kč a náklady podstaty 74 944,50 Kč (z toho odměna správce 65 450 Kč a hotové výdaje 9 494,50 Kč). Usnesením ze dne 9. 7. 2007 (v právní moci dne 2. 8. 2007) soud zrušil konkurs pro nedostatek majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu a uložil správci uzavřít účetní knihy. Usnesením ze dne 13. 9. 2007 (v právní moci dne 17. 10. 2007) byl stěžovatel zproštěn funkce správce konkursní podstaty. 4. Stěžovatel podáním ze dne 7. 1. 2008 požádal soud o úhradu zbývající části odměny a hotových výdajů ve výši 41 194,50 Kč z rozpočtových prostředků soudu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2009 č. j. 77 K 39/2005-129 žádost stěžovatele zamítl. Zamítavý výrok odůvodnil tak, že pokud správce nesouhlasil s postupem soudu ohledně rozhodnutí o odměně a hotových výdajích, mohl využít opravného prostředku nejpozději do rozhodnutí o zrušení konkursu a domáhat se jiného rozhodnutí o své odměně. Správce však opravného prostředku nevyužil. Nadto upozornil na neexistenci prováděcího předpisu, který by umožnil přenést zátěž nedostatku konkursní podstaty na úhradu nákladů konkursu na státní rozpočet. 5. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž vyšel především z toho, že v době podání žádosti (9. 1. 2008) již bylo konkursní řízení pravomocně skončeno (poslední vydané usnesení o zproštění funkce správce ze dne 13. 9. 2007, v právní moci dne 17. 10. 2007). Odlišně od soudu prvního stupně považuje v souladu s judikaturou za možné, aby byly nároky konkursního správce v případě, kdy majetek podstaty neumožňuje jejich plné uspokojení, uspokojeny z prostředků státu [odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 65/2007]. O tom však musí být rozhodnuto po dobu trvání konkursního řízení, tj. nejpozději při zproštění správce funkce. Stěžovatel se však takového rozhodnutí nedomáhal, a to ani prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí o schválení konečné zprávy a vyúčtování, rozhodnutí o zrušení konkursu, rozhodnutí o zproštění správce funkce, k čemuž byl oprávněn. Proto jeho opožděnému návrhu nebylo možno vyhovět. 6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 podává stěžovatel ústavní stížnost. II. Námitky obsažené v ústavní stížnosti 7. Stěžovatel namítá porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 90 Ústavy. Následně rekapituluje průběh konkursního řízení. Nesouhlasí s formalistickým názorem soudů, že měl vznést požadavek na zaplacení odměny před skončením konkursního řízení nebo se dovolat do příslušných rozhodnutí. Poukazuje na to, že odměny správce a jeho hotových výdajů se týkalo jediné rozhodnutí, a to usnesení o schválení konečné zprávy a odměny správce konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty není účastníkem konkursního řízení, což podle něj znamená, že se nemohl proti uvedenému rozhodnutí odvolat. Možnost podání odvolání nepřipouští ani zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Upozorňuje, že v konkursním řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by výslovně uvádělo, že mu nebude přiznána odměna a náhrada hotových výdajů z důvodu nedostatku majetku postačujícího k úhradě nákladů konkursu. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 1816/08 (N 241/55 SbNU 337), kde Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud opírá své rozhodnutí pouze o závěr, že odměna správce konkursní podstaty může být vyplacena jen v konkursním řízení, je nutno považovat tento závěr za přehnaně formalistický a v důsledku toho porušující základní práva stěžovatele. 8. Pokud jde o úhradu odměny a hotových výdajů správce konkursní podstaty v případě, kdy majetek podstaty k její úhradě nepostačuje, poukazuje především na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 a II. ÚS 1816/08, z nichž vyplývá nutnost hradit odměnu a hotové výdaje správců při nedostatku majetkové podstaty z rozpočtových prostředků státu. 9. Odvolací soud se dopustil pochybení též tím, že v poučení nepřipustil podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. 10. Stěžovatel je názoru, že se odvolací soud nezabýval všemi relevantními argumenty uvedenými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nekonkretizuje však, o jaké skutečnosti jde. III. Vyjádření účastníků řízení 11. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení k vyjádření. 12. Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil sdělením ze dne 1. 8. 2012, kde v podstatě odkazuje na skutkové i právní závěry soudů prvního i druhého stupně, které se s argumentací stěžovatele dostatečně vypořádaly. 13. Vyjádření účastníka řízení bylo zasláno stěžovateli k replice, tohoto práva stěžovatel nevyužil. IV. Právní posouzení Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, přezkoumal napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2010 č. j. 1 Ko 12/2010-148 včetně spisu nalézacího soudu sp. zn. 77 K 39/2005, který si za tím účelem vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 15. Článek 83 Ústavy stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. 17. Ústavní soud v těchto intencích přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i