II.ÚS 3199/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3199/11 ze dne 19. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 66 EC 76/2011-50 ze dne 27. 9. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s odůvodněním, že bylo vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byla jím porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z přiloženého spisového materiálu se podává, že napadeným rozsudkem č. j. 66 EC 76/2011-50 ze dne 27. 9. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému ARGO, spol. s r. o., se sídlem Milíčova 13, Praha 3, IČ: 15063852 (dále jen "vedlejší účastník"), o zaplacení 10 000 Kč a uložil stěžovateli uhradit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 520 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vedlejší účastník, pokud užil v odborné publikaci "Věra Nováková" část stěžovatelova článku "Z vernisážníku P. Š.", uveřejněného v periodiku Tvar č. 7/2002, jenž soud současně označil za drobné dílo, jednal v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), respektive i ustanovení § 29 autorského zákona (třístupňový test), a k jeho užití tak nemusel mít udělenu licenci smluvní. Žalobu stěžovatele, jíž se domáhal z titulu neoprávněného užití části svého díla vydání náhrady autorské odměny (bezdůvodného obohacení) ve výši tvrzeného jednonásobku obvyklé odměny, shledal proto soud nedůvodnou, neboť vedlejší účastník část díla stěžovatele užil oprávněně na základě zákonné bezúplatné licence citační. Stěžovatel proti výše uvedeným právním závěrům brojí v ústavní stížnosti, přičemž tvrdí, že ze strany městského soudu došlo k extrémnímu vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy právního posouzení sporu esenciální, v důsledku čehož byla napadeným rozsudkem porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, zejména právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel předně označil rozhodnutí nalézacího soudu za překvapivé, a to s ohledem na průběh předchozího řízení, jež ho utvrzovalo v tom, že soud považuje základ jeho nároku za oprávněný. Pokud by tomu tak nebylo, nerozhodl by soud o tomto nároku platebním rozkazem, po jeho zrušení by nevyzýval stěžovatele k doplnění tvrzení a důkazních návrhů ohledně obvyklé výše odměny a neprováděl by v tomto smyslu dokazování, protože by bylo zcela nadbytečné. V postupu soudu, který dospěl ke zcela opačnému názoru, než o který byl opřen platební rozkaz, aniž by se jakkoli změnily skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, spatřuje stěžovatel zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel projevuje nesouhlas s interpretací ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) autorského zákona tak, jak ji provedl nalézací soud, podle jeho názoru se jedná o výklad natolik extrémní a v přímém rozporu se smyslem a účelem autorského zákona, že vybočuje z mezí ústavnosti a zasahuje do stěžovatelova práva k výsledkům duševní činnosti. Podle citovaného ustanovení do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem. Stěžovatel upozorňuje, že soud jednak nevysvětlil, co se rozumí pojmem "drobné dílo" a jakými znaky je charakterizováno, tedy nijak neobjasnil své myšlenkové konstrukce, které ho vedly k přesvědčení, že stěžovatelův článek je "typickým drobným dílem", v tomto směru je proto rozhodnutí soudu neodůvodněné a nepřezkoumatelné. Stěžovatel se mimo to ohradil i proti samotnému zařazení svého článku pod pojem "drobné dílo". Postup soudu je údajně v rozporu s vymezením daného pojmu odbornou literaturou, která za "drobná díla" považuje slovesná díla podstatně menšího rozsahu než je předmětný článek stěžovatele, i v rozporu se zněním dotčeného ustanovení autorského zákona, podle něhož "drobné dílo" musí být natolik drobné svým rozsahem, aby mohlo být vždy citováno celé, což zjevně není případ zmiňovaného článku. Elementární logiku podle názoru stěžovatele postrádá rovněž úvaha městského soudu, která připouští, v rozporu s ustanovením § 31 odst. 1 písm. b) autorského zákona, citaci jen části "drobného díla". Jinak řečeno, soudem vymezený obsah a rozsah pojmu "drobné dílo" pokládá stěžovatel za příliš extenzivní, odporující výjimce stanovené v ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) autorského zákona, jež navíc nepřípustně zasahuje do nedotknutelnosti autorského díla a umožňuje jeho případné zneužití pro vydávání sborníků odborných článků. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z napadeného rozsudku vyplývá, že projednávaná věc skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění rozhodném (dále jen "o. s. ř.")]. Rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, U 22/22 SbNU 387; či usnesení sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítá z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod. Případnou důvodnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci by bylo způsobilé založit toliko zcela extrémní pochybení obecného soudu, zřetelně zasahující do základních práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže stížnostní návrh stěžovatele obstát, neboť z jeho námitek nevyplývá nic, co by přezkoumávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přehodnocení obecným soudem podaného výkladu ustanovení § 31 odst. 1 písm. b) autorského zákona způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru stran existence nároku na náhradu autorské odměny, resp. vydání bezdůvodného obohacení. Stojí však za připomenutí, že existence odlišného výkladu zákonného ustanovení, zastávaného stěžovatelem, od výkladu přijatého v napadeném rozhodnutí, nezakládá sama o sobě důvod pro vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva; Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru nyní shledáno nebylo. Jak bylo ve věci ověřeno, městský soud své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil, srozumitelně a logicky přitom uvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů po