II.ÚS 3212/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3212/18 ze dne 17. 4. 2019 N 66/93 SbNU 311 K právu na svobodu projevu v rámci podnikání (anexe Krymu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele GOLDEN GASTRO SERVICE, s. r. o., se sídlem Musorgského 876, Ostrava, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 2 As 43/2018-27, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a České obchodní inspekce jako vedlejšího účastníka řízení, ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2019, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018 č. j. 2 As 43/2018-27 byla porušena svoboda projevu stěžovatele zaručená v čl. 17 odst. 1, 2 ve spojení s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu [poznámka ÚS: v závěru ústavní stížnosti je sice uvedeno, že stěžovatel navrhuje též zrušení "předcházejících rozhodnutí", nicméně v úvodu je označeno toliko rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pouze tento soud je označen jako účastník řízení a rovněž plná moc se vztahuje jen na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, stejně jako použitá argumentace], neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 15 a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále princip, podle něhož může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, podle čl. 2 odst. 3 Listiny. 2. V řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti inspektorka České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého kraje, (dále jen "správní orgán I. stupně") při kontrole dne 17. 4. 2014 zjistila, že stěžovatel na vstupních dveřích své provozovny Hotel Brioni vyvěsil v češtině a angličtině následující informaci: "S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu. Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni Boutique." Stejný text byl uveřejněn i na internetových stránkách hotelu. Inspektorka dále v postavení spotřebitelky provedla simulaci zájmu o ubytování svého přítele, který pochází z Ruska a přijede na návštěvu do Ostravy, v hotelu stěžovatele. Obsluhující recepční jí sdělila, že přítele ubytují pod podmínkou, že podepíše prohlášení ve znění: "Prohlašuji tímto, že nesouhlasím jako občan Ruské federace s okupací Krymu, která odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Jméno a příjmení, adresa a podpis." 3. Správní orgán I. stupně kvalifikoval jednání stěžovatele jako porušení zákazu diskriminace uvedeného v § 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v tehdy účinném znění, (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014 č. j. ČOI 76009/14/4000 jej proto shledal vinným ze spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. c) téhož zákona, za což mu uložil pokutu ve výši 50 000 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí žalovaná Česká obchodní inspekce (dále též "vedlejší účastník") zamítla rozhodnutím ze dne 15. 8. 2014 č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/HL/Št. 4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2016 č. j. 22 A 117/2014-36 zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, neboť dovodil, že správní orgány byly při posuzování zákazu diskriminace dle zákona o ochraně spotřebitele vázány jen diskriminačními důvody vyjmenovanými v zákoně č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), v tehdy účinném znění, (dále jen "antidiskriminační zákon"), a proto nemohlo rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti vést k porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele. 5. Tento rozsudek Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalované zrušil rozsudkem ze dne 16. 8. 2017 č. j. 2 As 338/2016-27 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele zakazuje diskriminaci spotřebitele při prodeji výrobků a poskytování služeb i z jiných důvodů než pouze těch, které jsou vyjmenovány v antidiskriminačním zákoně. 6. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 č. j. 22 A 117/2014-69 snížil výši pokuty uložené stěžovateli na částku 5 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Použil test diskriminace vycházející z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a modifikoval jej pro situaci porušení zákazu diskriminace spotřebitele při poskytování služeb. Krajský soud tak zkoumal, 1. zda došlo ke zvýhodnění určité skupiny spotřebitelů před jinou skupinou spotřebitelů, 2. zda se spotřebitelé nacházeli ve srovnatelné situaci, 3. zda zvýhodnění bylo důvodné a naplnilo kritéria rozumnosti a důvodnosti, tedy sledovalo legitimní cíl a použité prostředky byly přiměřené danému cíli. V prvním kroku tohoto testu dospěl k závěru, že došlo ke zvýhodnění určité skupiny spotřebitelů v podobě snadnějšího přístupu k nabízené službě, jelikož části spotřebitelů (tj. státním příslušníkům Ruské federace) bylo poskytnuto ubytování až po splnění podmínky podepsání prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu. Ve druhém kroku konstatoval, že se jednalo o zvýhodnění spotřebitelů ve srovnatelném postavení, tedy zájemců o ubytování v hotelu. V posledním kroku testu shledal, že jednání stěžovatele sledovalo legitimní cíl, a to výkon svobody projevu chráněné čl. 17 Listiny. Zvolené prostředky však nebyly přiměřené, neboť daného cíle šlo dosáhnout i jinými způsoby než požadavkem aktivního jednání spotřebitelů z Ruské federace v podobě podepsání dotčeného prohlášení. Krajský soud tedy předmětné jednání kvalifikoval jako diskriminaci, přičemž využil moderačního oprávnění a snížil uloženou pokutu, protože správní orgány sice pokutu dostatečně odůvodnily, avšak při posuzování způsobu spáchání správního deliktu nevzaly v potaz existenci legitimního cíle jednání stěžovatele (tj. výkon svobody projevu) a v rozporu se zákazem dvojího přičítání mu přičetly postavení silnější smluvní strany jako přitěžující okolnost. Při stanovení výše pokuty krajský soud rovněž zohlednil to, že stěžovatel porušil zákon poprvé a ihned po vytknutí od závadného jednání upustil. 7. Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, když uvedl, že k porušení principu rovnosti dochází, zachází-li se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup, tj. pokud odlišnost v zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud nejsou použité prostředky přiměřené sledovanému cíli [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (N 112/41 SbNU 379; 405/2006 Sb.) či nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 4/07 (N 249/55 SbNU 397; 10/2010 Sb.)]. Z tohoto pojetí diskriminace Nejvyšší správní soud vycházel při výkladu § 6 zákona o ochraně spotřebitele a dovodil, že diskriminaci spotřebitele představují "obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé spotřebitele před jinými" (shodně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007 č. j. 3 As 49/2007-43). Doplňkově lze na tomto místě poukázat rovněž na novější judikaturu Ústavního soudu, v níž jsou výše uvedené znaky diskriminace zformulovány do podoby testu sestávajícího z následujících otázek: "1. Jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?; 2. Je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?; 3. Je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; 4. Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje legitimní zájem a b) je přiměřené?" [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.) nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 31/13 (N 138/74 SbNU 141; 162/2014 Sb.)]. 8. V této věci stěžovatel zacházel s občany Ruské federace odlišně a takové jednání bylo pro ně zjevně omezující, za