II.ÚS 3249/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3249/20 ze dne 18. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1007, Vizovice, kterou se domáhá zrušení obžaloby podané Okresním státním zastupitelstvím v Novém Jičíně dne 30. 11. 2016, sp. zn. 1 ZT 198/2015, a obžaloby podané Okresním státním zastupitelstvím ve Vsetíně dne 25. 6. 2018, č. j. ZT 86/2018, usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 5. 2020, č. j. 3 T 203/2016-3905, "usnesení o zahájení trestního stíhání vydané policií České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor Zlín, oddělení hospodářské kriminality ze dne 9. 12. 2019 a 20. 5. 2020 po spojení věcí č. j. KRPZ-58950/TČ-2019-150571", vyřízení podnětu k výkonu dohledu Krajským státním zastupitelstvím v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 9. 2020, č. j. 6 KZT 208/2020-8, a vyslovení zákazu v porušování základních práv stěžovatele "tak, aby došlo k obnovení stavu před porušením", takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel podal k Ústavnímu soudu návrh, ve kterém uvedl řadu nekonkrétních tvrzení o probíhajících trestních řízeních proti němu. Přípisem ze dne 24. 11. 2020 byl Ústavním soudem vyzván k opravě vad podání spočívajících zejména v nutnosti konkretizace žalobního petitu a přiložení kopií napadených rozhodnutí. Stěžovatel (od počátku zastoupen advokátkou JUDr. Šimanovou) na výzvu reagoval návrhem podepsaným jím i jeho právní zástupkyní, jímž se domáhá vyslovení v záhlaví specifikovaného výroku, neboť se domnívá, že orgány činné v trestním řízení porušují jeho ústavně zaručená práva. 2. Stěžovatel v odůvodnění tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nerespektují nálezovou judikaturu Ústavního soudu a trestní řízení trvá nepřiměřeně dlouho. Nesouhlasí s napadeným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 3 T 203/2016, podle kterého předseda senátu JUDr. Hanzelka není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžovatel proti němu údajně podal stížnost, neuvádí však, zda a s jakým výsledkem o ní stížnostní soud rozhodl a jeho rozhodnutí petitem nenapadá. Dále se věnuje dvěma obžalobám, které proti němu státní zástupci podali, a povšechně se zmiňuje o trestním stíhání vedeném Policií České republiky, krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje, územní odbor Zlín, oddělení hospodářské kriminality. Není spokojen s vyřízením podnětu k výkonu dohledu Krajským státním zastupitelstvím v Brně, pobočky ve Zlíně. Petitem pak výslovně napadá toliko "usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 9. 12. 2019 a 20. 5. 2020 po spojení věcí č. j. KRPZ-58950/TČ-2019-150581". 3. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumal napadené akty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, částečně je zjevně neopodstatněná a ve zbytku k jejímu projednání Ústavní soud není příslušný. 4. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě již není příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). 5. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde orgánů činných v trestním řízení) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). 6. Jak již Ústavní soud konstatoval v usneseních ve věcech sp. zn. IV. ÚS 562/05, IV. ÚS 574/05, II. ÚS 505/05, podání obžaloby nepředstavuje konečné a nezvratitelné rozhodnutí o vině stěžovatele, ale je pouze jedním z řady procesních úkonů v průběhu trestního řízení. V žádném případě z něj nelze činit jakékoli závěry ohledně výsledku trestního řízení, a tudíž ani neznamená, že stěžovatel bude shledán vinným. Jak státní zastupitelství, tak soud je povinen během celého trestního řízení zkoumat, zda jsou stále dány předpoklady pro jeho další pokračování, pro což tyto orgány disponují řadou instrumentů, z nichž lze pro danou fázi řízení jmenovat předběžné přezkoumání obžaloby podle ustanovení § 185 a násl. tr. ř., kdy soud u podané obžaloby mj. kontroluje, zda bylo přípravné řízení provedeno podle zákona, zda v něm nebyly závažným způsobem porušeny procesní předpisy tak, že porušení nelze napravit v řízení před soudem; dále soud zkoumá, zda jsou ve věci v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout. Taktéž státní zástupce, který je orgánem veřejné žaloby a který, ač je stranou trestního řízení usilující o potrestání obžalovaného, má ve svých rukou prostředek korekce své činnosti, jímž je zpětvzetí obžaloby ve smyslu ustanovení § 182 tr. ř., přičemž tak může učinit až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Ústavní soud uzavírá, že není oprávněn v tomto stádiu ingerovat do probíhajícího trestního řízení prostřednictvím posuzování důvodnosti obžaloby, neboť by nepřípustně zasáhl do nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, a to zejména obecného soudu, protože jen soud (rozumí se soud obecné soudní soustavy a jen na základě podané obžaloby) rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a násl. Ústavy ČR), nehledě na to, že vyhověním ústavní stížnosti odebral by Ústavní soud státnímu zástupci pravomoc svěřenou mu čl. 80 odst. 1 Ústavy ČR - k takovému kroku Ústavní soud přikročit nesmí, neboť by se tím sám dopustil protiústavnosti. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti nechť proto stěžovatel nejprve uplatní před soudem; pokud by nesouhlasil s výsledkem pravomocně skončeného řízení, byl by - za splnění všech podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu - oprávněn obrátit se na Ústavní soud se svou ústavní stížností, která teprve v tomto stádiu může být shledána přípustnou. Ústavní stížnost je tedy v této části nepřípustná. 7. Ústavní stížnost částečně směřuje proti rozhodnutí trestního soudu o nevyloučení předsedy senátu JUDr. Hanzelky z vykonávání úkonů trestního řízení stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi judikuje, že rozhodnutím o nevyloučení soudců, resp. zamítnutím stížnosti proti němu směřující, trestní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici další prostředky podle trestního řádu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, může se obrátit na Ústavní soud (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.). Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou zejména soudy napravit v průběhu řízení, a teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Soudní řízení ve věci ještě není skončeno, nelze tedy vyloučit, že jeho definitivní výsledek bude pro stěžovatele příznivý. V daném procesním stádiu nelze napadené usnesení stížnostního soudu považovat za konečné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel navíc kopii rozhodnutí stížnosti k návrhu nepřiložil. 8. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 852/15 ze dne 11. 6. 2015 dospěl Ústavní soud interpretací nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691) k závěru, že v případech ústavních stížností směřujících materiálně proti tomu, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, je procesním prostředkem ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejen stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i podnět (či žádost) k výkonu dohledu dle § 12d a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zas