II.ÚS 3259/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3259/19 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Evou Holou, Ph.D., advokátkou se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti opatření Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 23. 7. 2019 č. j. GI-889-81/TČ-2018-842011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinný opravný prostředek vyplývající z čl. 13 Úmluvy a právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené odškodnění vyplývající z čl. 14 Úmluvy. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 1, čl. 4, čl. 12, čl. 13, čl. 14 a čl. 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených písemností, stěžovatel dne 16. 2. 2018 podal oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Namítal, že dne 12. 11. 2017 v ranních hodinách v nočním klubu X příslušník Policie České Republiky (dále jen "policie"), K., proti němu bezdůvodně použil nepřiměřeně tvrdý zákrok, při kterém byl sražen na zem, spoután a následně zbit při převozu na oddělení hlídkové služby, konkrétně že byl udeřen pěstí pod pravé oko a několikrát pěstí do tváře a ostatních částí těla. Stěžovateli byl z rukou záměrně vyražen mobilní telefon. Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") zahájila úkony trestního řízení a po provedeném prověřování dospěla k závěru, že nebyly splněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, neboť použití donucovacích prostředků bylo v souladu se zákonem, a trestní řízení odložila. Stížnost stěžovatele proti usnesení o odložení byla Městským státním zastupitelstvím v Praze zamítnuta. 3. Po provedeném dohledu vydalo Vrchní státní zastupitelství v Praze závazný pokyn k provedení dalších doplňujících úkonů v přípravném řízení. Nad rámec předchozího dokazování (spočívajícího v podání vysvětlení poškozeným, zaměstnanci nočního klubu a zúčastněnými příslušníky policie a ve vytěžení videozáznamu z mobilního telefonu stěžovatele) byl proveden znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Nebylo nicméně možné použít videozáznamy z kamer snímajících prostory, kde byl stěžovatel zajištěn, neboť jsou uchovávány maximálně jeden měsíc (stěžovatel podal trestní oznámení tři měsíce po posuzovaném incidentu). Z provedeného znaleckého posudku vyplývá, že podkožní krevní výron v okolí pravého oka stěžovatele vznikl účinkem tupého násilí, které až střední intenzitou účinkovalo na oblast pravé očnice; úder pěstí je mechanismus typický, který může dobře vznik tohoto poranění vysvětlit. Vyšetřovací orgán GIBS dospěl k závěru, že nedošlo ke spáchání trestného činu, K. se však mohl dopustit kázeňského přestupku, neboť mohl jednat v rozporu se zákonnou povinností dodržovat služební kázeň [§ 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění] a dbát o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání ve smyslu (§ 92 odst. 3 téhož zákona). Věc proto byla podle § 159a odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v záhlaví uvedeným opatřením odevzdána ke kázeňskému projednání. Proti odevzdání věci ke kázeňskému projednání podal stěžovatel stížnost k Městskému státnímu zastupitelství v Praze, bylo mu však sděleno, že odevzdání věci ke kázeňskému projednání podle § 159a odst. 1 písm. b) trestního řádu má formu opatření, proti němuž není opravný prostředek přípustný. Podání Městské státní zastupitelství v Praze vyhodnotilo jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 trestního řádu a dospělo k závěru, že postup GIBS byl zákonný a odůvodněný. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se na něm příslušník policie, K., dopustil špatného zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, čímž došlo k porušení několika zákonných povinností a zneužití pravomoci úřední osoby. Přestože předestřel hájitelná tvrzení o mučení a nelidském zacházení, příslušný orgán neprovedl efektivní vyšetření incidentu. GIBS ani Městské státní zastupitelství v Praze neposoudily stěžovatelovo podání nestranně a neprovedly ani zásadní důkaz předložený stěžovatelem, tj. videozáznam z předmětného dne, z něhož vyplývá, že se stěžovatelem byla nezákonně provedena dechová zkouška a následně byl napaden příslušníkem policie. Stěžovatel namítá, že před zásahem policie nebyl srozumitelně vyzván k upuštění od protiprávního jednání ve smyslu § 53 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"). K druhému incidentu - údajnému útoku na stěžovatele v policejním voze - stěžovatel upozorňuje, že zde platí zásada obráceného důkazního břemene, to znamená, že musí být prokázáno, že ke zranění stěžovatele nedošlo v důsledku jednání příslušníka policie. V posuzovaném případě i přes důkazy podporující tvrzení stěžovatele, včetně znaleckého posudku, ke stíhání příslušníka policie nedošlo. Postoupení věci do kárného řízení neodpovídá závažnosti jednání příslušníka policie a újmě způsobené stěžovateli. 5. Dalším okruhem námitek stěžovatel argumentuje, že proti odevzdání věci ke kárnému řízení neměl k dispozici účinný opravný prostředek ve smyslu čl. 13 Úmluvy; účinnou nápravou jeho práv by bylo pouze postižení pachatele a konstatování porušení práv stěžovatele. Napadené opatření GIBS je zcela neadekvátní a neodůvodněné, navíc proti němu stěžovatel neměl opravný prostředek, v jeho důsledku ztratil postavení poškozeného a jeho žádost o náhradu škody nebyla shledána důvodnou. Stěžovatel rovněž upozorňuje, že ve věci došlo k evidentním průtahům. Trestní oznámení bylo podáno dne 9. 2. 2018, teprve dne 28. 5. 2018 byl vypracován záznam o zahájení úkonů v trestním řízení, v srpnu 2018 bylo teprve zpracováno podání vysvětlení stěžovatelem, příslušníky policie a dalších svědků, po dvou měsících byla věc odložena. GIBS nereagovala ani na jeho argumentaci týkající se porušení čl. 3 Úmluvy, ani na návrhy na provedení důkazů. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno opatření napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343); veškerá judikatura Ústavního soudu je veřejně dostupná na http: