II.ÚS 3263/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3263/15 ze dne 16. 12. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D, advokátkou, se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 373/2015-1034 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 0 P 1343/2006-1001, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje zásadní nesouhlas s tím, že napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno jeho návrhu na snížení vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi J. K. z částky 8 000 Kč na částku 1 000 Kč měsíčně, aniž by soudy relevantním způsobem vzaly do úvahy schopnosti a možnosti stěžovatele plnit vyživovací povinnost. Jeho vážné psychiatrické onemocnění bagatelizovaly s odkazem na schopnosti a možnosti stěžovatele v minulosti. Stěžovatel upozorňuje, že z důvodu vážného psychiatrického onemocnění vzniklého v důsledku vleklého opatrovnického sporu v letech 2007 až 2011 je zásadním způsobem ztížena jeho možnost procesní argumentace a prokazování finančních schopností a možností, neboť žije z tohoto hlediska pouze v přítomném čase, který se vyznačuje příjmem jen z invalidního důchodu a dále pak závislostí na osobách stěžovateli blízkých, kteří jej u sebe nechávají bydlet či mu půjčují peníze. Stěžovatel konstatuje, že jakkoliv byl v minulosti ekonomicky úspěšným podnikatelem, propadl se v důsledku psychiatrické poruchy na ekonomické dno, kdy přišel o veškerý svůj rozsáhlý movitý majetek a zcela ztratil bazální ekonomické myšlení. Pokud Krajský soud v Ostravě i Okresní soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovily pochybnost nad nutností nákladné zdravotní péče stěžovatele, která dle Krajského soudu v Ostravě zcela překročila míru přiměřenosti, považuje stěžovatel tuto úvahu za libovůli, neboť soudy zcela pominuly závislost stěžovatele na poskytovatelích zdravotní péče. To platí i pro závěry, že se stěžovatel dobrovolně připravil o značné finanční prostředky, což nyní nesnižuje jeho vyživovací povinnost. Pokud jde o příjem stěžovatele, ten byl již v předcházejícím řízení stanoven fikcí, není tedy možné přijmout závěr o nezměněné situaci od dřívějšího rozhodování, neboť minimálně ohledně údajného příjmu 45 000 000 Kč nyní obecné soudy dospívají k závěru, že tento se nepodařilo na jisto postavit. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je ze strany obecných soudů vnímán pouze jako subjekt povinnosti platby na výživu nezletilého, ale již ne jako rodič, který je vážně psychicky nemocen v důsledku právě opatrovnického sporu, který vedl k absolutní izolaci od jeho syna, což se matka nezletilého, ale ani orgán sociálně právní ochrany dětí nesnaží napravit cestou motivace nezletilého ke kontaktu se stěžovatelem. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015, č. j. 0 P 1343/2006-1001, byl zamítnut návrh stěžovatele, kterým se domáhal, aby mu výživné pro nezletilého syna J. bylo sníženo od 6. 6. 2013 z 8 000 Kč na částku 1000 Kč měsíčně, neboť není schopen platit výživné z důvodu nedostatku finančních prostředků, když není práce schopný v důsledku špatného psychického stavu způsobeného vleklým opatrovnickým sporem. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 13 Co 373/2015-1034 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v rodinně-právních záležitostech upravených občanským zákoníkem přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech je třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, před ochranou práv jednotlivce. Plnění vyživovací povinnosti rodičů vůči nezletilým dětem je základní povinností plynoucí z rodičovství (čl. 32 odst. 4 věta prvá Listiny; viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1916/10 ze dne 23. 11. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 3535/13 ze dne 10. 12. 2013). Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v řečených případech poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje jen na posouzení toho, zda se v napadeném rozhodnutí nejedná o extrémní vybočení z mezí ústavnosti, kterým je negováno právo účastníka řízení na spravedlivý proces. 7. K protiústavnímu postupu však v předmětné věci nedošlo; naopak je možno konstatovat, že odvolací soud rozsudek o výživném dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž při řešení otázky přiměřenosti výše stanoveného výživného řádně vysvětlil, že při posuzování výdělečných možností a schopností a majetkových poměrů stěžovatele nelze vycházet toliko z invalidního důchodu ve výši cca 5 000 Kč měsíčně, jakožto jediného zdroje jeho příjmů. V této souvislosti odkáza