II.ÚS 330/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 330/06 ze dne 30. 1. 2008 N 24/48 SbNU 281 Zastavení řízení pro nezaplacení zálohy na náklady konkurzu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 30. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 330/06 ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 č. j. 29 Odo 127/2004-152, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003 č. j. 2 Ko 203/2002-119 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002 č. j. 46 K 38/2001-105, jež se týkala zastavení řízení o návrhu READY Liberec, s. r. o., stěžovatele a P. Š. na prohlášení konkursu na majetek READY Liberec, s. r. o., za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a READY Liberec, s. r. o., a P. Š. jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003 č. j. 2 Ko 203/2002-119 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002 č. j. 46 K 38/2001-105 se ruší. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy jejich vydáním porušily jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Krajský soud napadeným rozhodnutím zastavil řízení o návrhu obchodní společnosti READY Liberec, s. r. o., stěžovatele a P. Š. na prohlášení konkursu na majetek dlužnice, jmenované READY Liberec, s. r. o. Krajský soud tak rozhodl poté, co se mu ani po učinění řady procesních kroků nepodařilo od účastníků vymoci předepsanou zálohu na náklady konkursu. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zálohu nelze směšovat se soudním poplatkem, od povinnosti složit zálohu proto nelze osvobodit nikoho kromě přímých zaměstnanců. Žádný z navrhovatelů, tedy ani stěžovatel, v tomto postavení vůči dlužníkovi nebyl, a předmětné povinnosti proto ani nemůže být zproštěn. Vrchní soud v odvolacím řízení prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění poukázal na účel zálohy a na to, že okruh subjektů osvobozených od povinnosti platit zálohu je stanoven zákonem. Dále uvedl, že osoby oprávněné jednat za dlužníka mají povinnost podat návrh na prohlášení konkursu v případě úpadku bez zbytečného odkladu. Spolu s dalšími povinnostmi to má zajistit, aby měl správce konkursní podstaty k dispozici hotové prostředky potřebné pro svou činnost, a naopak zabránit konkursům, kde takové prostředky nejsou. Právo na uspořádání majetkových poměrů v rámci konkursu nemá ten dlužník, u kterého nebyla povinnost podat návrh bez zbytečného odkladu splněna, a z toho důvodu nebyly zajištěny ani potřebné prostředky pro vedení konkursu. V daném případě nasvědčovaly dlužníkem uváděné skutečnosti tomu, že se do úpadku dostával postupně. Jde proto správně k jeho tíži a tíži odpovědných osob, že nebyla splněna zákonná povinnost navrhnout včas konkurs. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel stejně jako oba další navrhovatelé ještě dovoláním u Nejvyššího soudu, který je v záhlaví specifikovaným usnesením odmítl s tím, že dovolání v dané věci není podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu přípustné. Stěžovatel označil všechna rozhodnutí za protiústavní. Má za to, že řízení o návrhu na prohlášení konkursu nemělo být zastaveno, neboť požadovanou zálohu nemohl zaplatit z objektivních důvodů. Na jeho osobu byl totiž prohlášen konkurs, svým majetkem proto nemohl disponovat. Ve stejné situaci je prý i navrhovatel P. Š., dlužná obchodní společnost pak nemá žádný majetek. Soudy tak trváním na splnění zálohové povinnosti postupovaly příliš formalisticky, čímž ve svém důsledku brání stěžovateli ve vypořádání jeho majetkových poměrů a v tom, aby dosáhl výmazu dlužné obchodní společnosti z obchodního rejstříku. Dále stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu Nejvyššího soudu, který doručil usnesení o odmítnutí dovolání přímo stěžovateli, ač byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Soudce zpravodaj v rámci přípravy projednání věci vyžádal jednak spisový materiál o předmětné věci a jednak stanoviska účastníků, resp. vedlejších účastníků řízení k obsahu stížnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření pouze uvedl, že trvá na svém závěru, že podmínky pro prohlášení konkursu v daném případě splněny nebyly. Ve svém napadeném rozhodnutí navíc vycházel i z předchozího kasačního rozhodnutí vrchního soudu. Vrchní soud sám pak ve vyjádření jen stručně odkázal na skutková zjištění a právní závěry, jak jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí. Z vedlejších účastníků využila svého práva podat vyjádření pouze READY Liberec, s. r. o. Podle ní soudy porušily napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na vypořádání majetkových poměrů v obchodní společnosti formou konkursního řízení, na kterém má oprávněný zájem. Předmětnou záležitost stěžovatele i ostatních navrhovatelů konkursu, jakož i záležitosti navazující vidí jako problematické, přičemž prohlášení konkursu krajským soudem by bývalo bylo nejvhodnějším řešením. Ve výhradách proti postupu vrchního a Nejvyššího soudu se pak vedlejší účastník shoduje se stěžovatelem, na jehož argumentaci odkazuje. P. Š., společník a jednatel jmenované obchodní společnosti, na opakovaně doručovanou výzvu nereagoval. Soudce zpravodaj s ohledem na důvod odmítnutí dovolání výzvou k vyjádření Nejvyšší soud vůbec nezatěžoval, neboť jeho rozhodnutí se ústavní stížnost, jak bude níže uvedeno, nemohla nikterak dotknout. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 K 38/2001 zjistil Ústavní soud následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. Stěžovatel se podáním doručeným krajskému soudu dne 4. 7. 2001 domáhal prohlášení konkursu na majetek dlužníka READY Liberec, s. r. o. Podání bylo nejasné a formálně vadné, neboť mu chyběly i obecné náležitosti návrhu. Stěžovatel v návrhu dokonce ani netvrdil, že by měl vůči společnosti, jejíž vstup do konkursu žádal, nějakou pohledávku. Dne 1. 10. 2001 pak krajskému soudu doručil návrh na prohlášení konkursu na majetek READY Liberec, s. r. o., také P. Š., její společník a jednatel; po formální a obsahové stránce vykazoval stejné kvality jako návrh stěžovatele. Následně (podání došlo soudu dne 31. 10. 2001) se domáhal prohlášení konkursu na svůj majetek také sám dlužník. Na č. l. 31 spisu jsou pak založena dvě usnesení krajského soudu ze dne 16. listopadu 2001; prvým z nich vyzval dlužníka - obchodní společnost k vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu a k eventuálnímu podání návrhu na povolení ochranné lhůty, druhým byl vyzván stěžovatel k doplnění chybějících údajů a dokladů. Pod týmž číslem jednacím bylo vydáno ještě usnesení, kterým soud navrhovatelům vyměřil podle § 5 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") zálohu na náklady konkursu ve výši 30 000 Kč (usnesení není ve spise založeno a na jeho existenci a obsah lze usuzovat jen z dalšího obsahu spisu). Proti usnesení o vyměření zálohy podal stěžovatel odvolání, kterému Vrchní soud v Praze dne 27. 3. 2002 usnesením č. j. 2 Ko 32/2002-57 vyhověl a prvostupňové rozhodnutí pro jeho vady zrušil za současného vrácení věci zpět krajskému soudu. Krajský soud v intencích pokynu soudu nadřízeného vyzval všechny navrhovatele konkursu k odstranění vad jejich návrhů, předložení potřebných listin a k solidárnímu složení zálohy ve výši 30 000 Kč, a to s patřičným poučením o následcích nesplnění výzvy. Této výzvě stěžovatel ani ostatní navrhovatelé nedostáli. Obchodní společnost učinila pouze nevyhovující pokus odstranit vytýkané vady, P. Š. ani stěžovatel nereagovali vůbec. Předepsaná záloha složena nebyla, P. Š. pouze opakovaně požádal soud o její snížení, resp. posečkání s úhradou. Krajský soud proto usnesením napadeným touto ústavní stížností rozhodl, jak je uvedeno výše. Rozhodnutí potvrdil k odvolání stěžovatele (i všech ostatních navrhovatelů) nyní napadeným usnesením vrchní soud. Stěžovatel pak, zastoupen k tomu zmocněným advokátem, podal spolu s ostatními navrhovateli dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Záhlaví usnesení dovolacího soudu ovšem postrádá údaj, že stěžovatel (jakož i ostatní navrhovatelé) jsou v dovolacím řízení zastoupeni advokátem, a z obsahu spisu též vyplývá, že v rozporu s dikcí občanského soudního řádu zplnomocněnému advokátu nebylo usnesení vůbec doručeno. Ústavní soud nejprve konstatuje, že poté, co stěžovatel k výzvě soudce zpravodaje odstranil vytčené nedostatky, vyhovuje již jeho návrh po formální stránce zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Pokud jde o zachování stížnostní lhůty, vyhodnotil Ústavní soud návrh jako