II.ÚS 3314/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3314/20 ze dne 15. 2. 2021 N 30/104 SbNU 353 Zásada pacta sunt servanda a ochrana práva vlastnit majetek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Milana Kopřivy, zastoupeného Mgr. Ondřejem Vokálem, advokátem, se sídlem Na Rokytce 8, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 26 Cdo 1203/2020-360, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-302 ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-319 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2016 č. j. 20 C 109/2013-207, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 č. j. 26 Cdo 1203/2020-360 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-302 ve znění usnesení ze dne 15. 7. 2019 č. j. 21 Co 96/2017-319 bylo porušeno právo stěžovatele na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a zásada pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v důsledku toho i jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. IV. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také "soud prvního stupně") a Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud"), protože jimi mělo být porušeno jeho vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel zároveň brojí i proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 109/2013 zjistil následující. Stěžovatel je od roku 2000 společníkem obchodní společnosti KOLO, spol. s r. o., se sídlem Italská 29, Praha 2. V roce 1996 tato společnost uzavřela s Městskou částí Praha 2 smlouvu, ve které se zavázala v domě, toho času ve vlastnictví Městské části Praha 2, na vlastní náklady vybudovat dvě bytové jednotky. Městská část Praha 2 (vlastník domu) se zavázala k nově vybudovaným bytovým jednotkám uzavřít se společností KOLO, spol. s r. o., (stavebníkem), nájemní smlouvy a stavebník se zavázal uzavřít nájemní smlouvy se společníky, kteří jej tvořili - toho času mezi nimi stěžovatel nefiguroval (smlouva o vybudování bytové jednotky čtena při jednání soudu prvního stupně, viz zápis na listu č. 50, přiložena též k ústavní stížnosti). V roce 2002 došlo ke zkolaudování obou bytových jednotek, ta z nich, která měla být v konečném důsledku (viz dále) pronajata stěžovateli, pak byla znaleckým posudkem objednaným vlastníkem domu oceněna na 2 988 440 Kč (znalecký posudek na listu č. 54, jímž byla oceněna příslušná bytová jednotka včetně ověření investičních nákladů na výstavbu bytu). Téhož roku uzavřel stěžovatel, toho času již společník společnosti KOLO, spol. s r. o., s touto společností dohodu o narovnání, podle které ze společnosti na stěžovatele přešla pohledávka vůči vlastníkovi domu ve výši 2 988 440 Kč (dohoda na listu č. 183). 3. Vlastník domu pak nájemní smlouvu k jedné z nově vybudovaných bytových jednotek na dobu neurčitou uzavřel přímo se stěžovatelem a jeho manželkou (nikoliv tedy již se společností KOLO, spol. s r. o.). V čl. 1 nájemní smlouvy se stanoví, že "výpočet nájemného je uveden v evidenčním listu, který je přílohou a nedílnou součástí této smlouvy", tam však údaj o nájemném chybí. Podle čl. 3 této nájemní smlouvy "s ohledem na prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu a jím doložené [...] je nájem uhrazen nájemcem předem od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 formou nepeněžního plnění". Konkrétní údaj o výši prostředků vynaložených na vybudování bytu však v nájemní smlouvě chybí (nájemní smlouva i evidenční list čteny, viz zápis na listu č. 31, přiloženy též k ústavní stížnosti). Dle pozdějšího vyjádření Městské části Praha 2 (viz list č. 39) byla vložená investice stěžovatele ve výši 2 988 440 Kč pro evidenční účely rozpočítána do tzv. odbydlovaných částek měsíčního nájemného ve výši 9 961 Kč. 4. V roce 2010 došlo k prodeji domu, jeho novým vlastníkem se stalo Bytové družstvo X (dále jen "nový vlastník domu"). Při převzetí domu nový vlastník potvrdil, že mu byla předána ústní informace, že u bytu stěžovatele je evidováno nepeněžní plnění nájemného na dobu 25 let, a to od roku 2002 v původní hodnotě 2 988 440 Kč (předávací protokol čten, viz list č. 31, přiložen též k ústavní stížnosti). Později nový vlastník domu převzal i nájemní smlouvu uzavřenou se stěžovatelem a znalecký posudek o ceně pronajatého bytu. 5. V roce 2013 podal nový vlastník domu k soudu prvního stupně žalobu na vyklizení bytu stěžovatelem, případně bývalou manželkou a dcerou stěžovatele. Nový vlastník domu především tvrdil, že je nájemní smlouva neplatná z důvodu absence ujednání o konkrétní výši nájemného či způsobu jejího určení, a stěžovatel a další výše jmenované osoby tedy byt užívají bez řádného právního titulu. Řízení vůči bývalé manželce bylo později z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno. 6. Soud prvního stupně o žalobě rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobě vyhověl. Konstatoval totiž, že nájemní smlouva je neplatná, neboť neobsahuje údaje o výši nájemného a způsob jeho určení ve smlouvě chybí, přičemž širší okolnosti uzavření nájemní smlouvy jsou nepodstatné. 7. Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 21 Co 96/2017-256 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vůli smluvních stran měl totiž za jednoznačnou a na jejím základě nájemné za určitelné. Toto rozhodnutí odvolacího soudu však Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 18. 12. 2018 č. j. 26 Cdo 4515/2017-285, v němž jen krátce konstatoval, že výše prostředků vynaložených nájemcem na vybudování bytu "v nájemní smlouvě vyčíslena není a nevyplývá ani z dokladů, které jsou její součástí" (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla pro svou předčasnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1103/19 ze dne 8. 4. 2019). Znovu tak o věci odvolací soud, jsa vázán právním závěrem Nejvyššího soudu, rozhodl touto ústavní stížností napadeným rozsudkem, a to tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. 8. Dovolání proti posledně zmíněnému rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění se mimo jiné zabýval i tím, že žaloba nového vlastníka domu na vyklizení druhého z vybudovaných bytů, k němuž byla uzavřena nájemní smlouva identického znění s jinými osobami, byla pravomocně zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že v případě stěžovatele je situace jiná, neboť byt již několik let neužívá, pronajímá jej a nehradí nájemné, ani úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. II. Argumentace účastníků řízení 9. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně garantované právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a dále že byla porušena ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V ústavní stížnosti stěžovatel zejména zdůrazňuje, že uzavřel a plnil nájemní smlouvu v dobré víře v její platnost, a to i s ohledem na to, že její znění bylo navrženo veřejnoprávní korporací (Městkou částí Praha 2). Formalistickým výkladem znění nájemní smlouvy učiněným bez snahy překonat neplatnost rozumným výkladem dle stěžovatele navíc soudy zpochybnily zásadu autonomie vůle [k tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), který však na předmětnou problematiku zcela nedopadá]. Konečně stanovení povinnosti vyklidit byt lze dle stěžovatele kvalifikovat jako nepřípustné omezení jeho vlastnického práva k majetku představovanému finančními prostředky vynaloženými na vybudování bytu. 10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby mu byly, ve smyslu § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nahrazeny náklady řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na insolvenční řízení s ním vedené a jeho vysoký věk (67 let). 11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Soud prvního stupně Ústavnímu soudu zaslal spis, aniž by se k ústavní stížnosti vyjádřil. Odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od které nebyl důvod se odchýlit, a že je tedy nelze považovat za přepjatě formalistické. V souladu se svým rozhodnutím