II.ÚS 3374/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3374/14 ze dne 23. 6. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mysliveckého sdružení Sluka Třebušín, se sídlem Třebušín 364, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 4. 2013, č. j. 30 C 1571/2011-42, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 14 Co 880/2013-62, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Okresní soud v Litoměřicích platebním rozkazem ze dne 22. 5. 2012 uložil stěžovatelovi povinnost zaplatit žalobci (Lesy České republiky, s. p.) pohledávku ve výši 27.223 Kč se zákonným úrokem z prodlení, která odpovídá výši škody způsobené žalobci zvěří v honitbě stěžovatele. Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor, po projednání věci však okresní soud nyní napadeným rozsudkem dospěl ke stejnému závěru. V odůvodnění rozsudku zdůraznil, že stěžovatel byl v období od 25. 8. 2010 do 21. 9. 2011 uživatelem honitby, který je povinen dle ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), hradit škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech, a škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř. Tuto odpovědnost přitom soud považoval za objektivní a odmítl zohlednit tvrzení stěžovatele, že mu je příslušným orgánem státní správy bráněno ve výkonu práva myslivosti. 3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 6.805,75 Kč s úroky z prodlení, neboť žalobcem požadovaná škoda na lesních porostech vznikla v období od 16. 9. 2010 do 30. 6. 2010, přičemž stěžovatel (žalovaný) se uživatelem této honitby nestal dne 25. 8. 2010, jak konstatoval okresní soud, nýbrž teprve dne 28. 11. 2010. Proto odvolací soud za použití ustanovení § 136 občanského soudního řádu určil výši náhrady škody podle své úvahy jako poměr počtu dnů z žalobou vymezeného období, kdy byl uživatelem honitby stěžovatel, k celkovému počtu dnů, za něž byla náhrada škody požadována. Ve zbylé části krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozsudku ve shodě se soudem prvého stupně uvedl, že odpovědnost za škodu dle ustanovení § 52 odst. 1 písm. b) zákona o myslivosti je objektivní absolutní odpovědností bez možnosti liberace. Jelikož zákon nestanoví žádný liberační důvod, nelze ani v okolnostech případu, na něž poukazoval stěžovatel, spatřovat důvod pro zproštění povinnosti uhradit škodu způsobenou zvěří na porostech, neboť tento postup by ve svém důsledku znamenal, že by škodu na porostech nesl ze svého žalobce, ač není k výkonu myslivosti v předmětné honitbě oprávněn. Za prokázané přitom soud považoval, že stěžovatel byl v inkriminované době uživatelem honitby, neboť s účinností od 27. 11. 2010 byla tato honitba uznána a od 28. 11. 2010 do 12. 9. 2011 byl stěžovatel jako nájemce jediným uživatelem této honitby. Za nepodstatné pak odvolací soud považoval, zda a z jakých důvodů stěžovatel jakožto uživatel honitby ve smyslu zákona o myslivosti honitbu fakticky vykonával či nikoliv. 4. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a nerespektovala ani čl. 2 odst. 2 Listiny. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v nesprávné aplikaci zákona o myslivosti, neboť dle jeho názoru je uživatelem honitby pouze ten, kdo v honitbě může vykonávat právo myslivosti, přičemž toto právo myslivosti zcela zřejmě nemůže vykonávat ten, komu není orgánem státní správy určen myslivecký hospodář, myslivecká stráž ani plán lovu a chovu, což se stalo v jeho případě. Samotný nájem pozemků tvořících území honitby mysliveckým sdružením tak nemůže založit odpovědnost za škody způsobené zvěří ve smyslu zákona o myslivosti. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že pokud by měla být nájemci honitby na jedné straně uložena zcela objektivní povinnost k náhradě škody způsobené zvěří, pak by takováto povinnost musela být nějakým způsobem vyvážena či odůvodněna např. zvláštní povahou činnosti a specifickými benefity z ní plynoucími. Avšak pokud takovouto činnost nájemce honitby bez svého zavinění vykonávat nemůže, pak výklad provedený soudy o objektivní odpovědnosti za škodu považuje stěžovatel za ústavně nekonformní. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně traktovanou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému soudní moci. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. 8. Ústavní soud však takovýto zásah do základních práv a svobod stěžovatele neshledal, neboť se neztotožnil s jeho tvrzením, že došlo k nesprávné aplikaci dotčených ustanovení zákona o myslivosti. Naopak, z napadených rozhodnutí i z obsahu vyžádaného spisu plyne, že obecné soudy přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) je stěžovatel povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi náhradu škody dle ustanovení § 52 odst. 1 zákona o myslivosti, když se především náležitě vypořádaly s otázkou, zda lze stěžovatele považovat za uživatele dotčené honitby, který je povolán k náhradě škody způsobené zvěří nacházející se v této honitbě. S jejich závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, neboť vycházejí z dikce i smyslu aplikovaných zákonných ustanovení [viz především ustanovení § 2 písm. n) zákona o myslivosti] a také ze zjištěných skutkových okolností, kdy bylo postaveno najisto, že dotčené pozemky tvoří honitbu a tuto honitbu měl stěžovatel v inkriminovaném období v nájmu na základě nájemní smlouvy uzavřené dle ustanovení § 33 zákona o myslivosti (uvedené ostatně stěžovate