II.ÚS 3545/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3545/11 ze dne 14. 11. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. D., zastoupené Mgr. Pavlem Voříškem, advokátem se sídlem K Nemocnici 2, Cheb, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 8 C 26/2007-159 ze dne 2. 3. 2010, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 292/2010-197 ze dne 30. 8. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 506/2011-232 ze dne 30. 8. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala, aby bylo určeno, že žalovaný č. 13) - Město Cheb - je vlastníkem pozemkových parcel č. X až č. Y, nacházejících se v katastrálním území Cheb (dále též "předmětné" či "sporné pozemky"), ohledně nichž je v současnosti v katastru nemovitostí vlastnictví evidováno ve prospěch žalovaných 1) až 12). Stěžovatelka považovala kupní smlouvu na převod pozemků, uzavřenou mezi městem Cheb a třetí osobou, za absolutně neplatnou, a to z důvodu porušení § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, spočívajícího v neurčitě zveřejněném záměru obce prodat majetek. Jmenovitě šlo o to, že zveřejněn byl záměr prodat pozemek č. XX o výměře 18 889 m2, prodáno však nakonec bylo deset parcel z tohoto pozemku vzniklých o výměře přibližně poloviční, zbývající dvě parcely si ponechalo město (nevyužitelné a neprodejné, nebyly předmětem sporu). Okresní soud v Chebu žalobu stěžovatelky rozsudkem č. j. 8 C 26/2007-159 ze dne 2. 3. 2010 zamítl, neshledávaje na straně stěžovatelky existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a tedy i aktivní věcnou legitimaci. K odvolání stěžovatelky jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 15 Co 292/2010-197 ze dne 30. 8. 2010. Odvolací soud vycházel z historie prodeje předmětných pozemků, která započala dne 19. 8. 2002, kdy žalovaný č. 1), O. M., požádal město Cheb o prodej pozemku č. XX s tím, že na své náklady zajistí vybudování a zkolaudování komunikace a veškerých inženýrských sítí pro celý pozemek, na němž vznikne několik samostatných parcel, a s tím, že komunikace a inženýrské sítě budou bezplatně převedeny na město před převodem parcel. Dne 17. 10. 2002 byl záměr pozemek prodat schválen zastupitelstvem města a poté dne 14. až 31. 3. 2003 zveřejněn vyvěšením na úřední desce města. Po schválení převodu pozemku zastupitelstvem města dne 24. 4. 2003 došlo k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí s žalovaným č. 1), podle které mělo dojít k prodeji části pozemku za žalovaným nabídnutých podmínek. Kupní smlouva na převod sporných pozemků (pozemek p. č. XX byl v mezidobí rozdělen na 12 parcel) mezi prvým žalovaným a městem pak byla uzavřena dne 10. 10. 2004, pročež následně žalovaný č. 1) navazujícími kupními smlouvami převedl některé sporné pozemky do vlastnictví žalovaných č. 2) až 12). Odvolací soud se v souvislostech řečeného zabýval otázkou existence ohroženého či zpochybněného práva stěžovatelky, představovaného v případě prodeje obecního majetku právem potencionálního zájemce o nabytí majetku, aby byl záměr obce majetek prodat řádně zveřejněn a aby mu bylo umožněno ve stanovené lhůtě předložit svou nabídku, tj. právo zúčastnit se nabídkového řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelku v rozhodné době za potencionálního zájemce nabídkového řízení nebylo možno považovat, neboť stěžovatelka projevila zájem toliko o koupi dvou parcel a bez toho, že by sama provedla tzv. zasíťování parcel a výstavbu pozemní komunikace pro jejich obsluhu. Její zájem se tedy se zájmem města a s nabídkou prvého žalovaného, založený na odprodeji pozemku a jeho přípravě k výstavbě rodinných domů, diametrálně rozcházel. Odvolací soud přitom odhlédl od výpovědi stěžovatelkou navrženého svědka, z níž vyplynulo, že stěžovatelka neměla zájem o koupi parcel od města, nýbrž od tohoto svědka, jenž by je od města koupil rovněž jako tzv. developer, přičemž stěžovatelka mu měla prodej "ohlídat". Konečně zveřejnění záměru v dané podobě podle odvolacího soudu stěžovatelce neznemožnilo uplatnit vlastní nabídku. Z vyjádření stěžovatelky totiž plyne, že o konkrétních záměrech města byla jako členka ve sdružení Krev Chebu a jako členka finančního výboru zastupitelstva města informována. Proto soud rozhodl, jak shora uvedeno. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 506/2011-232 ze dne 30. 8. 2011 odmítl. Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvala na svém stanovisku, v souladu s nímž jí bylo v důsledku zveřejnění blíže nespecifikovaného záměru města upřeno právo ucházet se o koupi některého z pozemků. Zdůraznila, že zveřejnění záměru prodeje velké nerozparcelované nemovitosti je z hlediska následného prodeje deseti vybraných malých pozemků (tvořících jen 50 % původní parcely) právně nicotné. Na prodej deseti malých pozemků nikdy žádný záměr zveřejněn nebyl a stěžovatelka se tak ani o dvě z nich nemohla nikdy ucházet. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru stěžovatelka označila za důkazně nepodložené. Dodala, že zveřejnění prodeje pozemku bylo navíc v zásadním rozporu s platným usnesením zastupitelstva, vyžadujícím zveřejnění v délce 30 dnů. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla nesprávné posouzení přípustnosti tzv. nenárokového dovolání, dovolací soud podle ní účelově konstatoval absenci vymezení relevantní právní otázky v předloženém dovolání, aby se "nemusel vypořádat s podstatou věci". Stěžovatelka podle svých slov očekávala, že přinejmenším Nejvyšší soud bude ve věci rozhodovat konzistentně v souladu se svojí judikaturou, výslovně zmínila např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, sp. zn. 2 Cdon 1659/97 a další, v nichž soud přiznával aktivní žalobní legitimaci potencionálním zájemcům. V tomto konkrétním případě však stěžovatelku vyloučil z okruhu potencionálních zájemců s odkazem na to, že nestačí prokázat potencionální zájem o skutečně prodaný majetek, nýbrž o skutečně zveřejněný. Další zásadní porušení Ústavou zaručených práv spatřovala stěžovatelka v porušení práva na samosprávu dle čl. 8 a čl. 100 Ústavy České republiky. Jako občanka města Chebu nemá údajně právo účinně zamezit utajenému rozprodávání majetku pod tržní cenou a v rozporu s pravidly hospodaření stanovených zákonem. Podle stěžovatelky neexistuje žádný orgán, který by mohl zákonem stanovenou sankci za porušení pravidel hospodaření obce - tj. prohlášení absolutní neplatnosti právního úkonu, uložit. Soudy nejenže nepřiznaly žalobní legitimaci potencionálnímu zájemci nabídkového řízení, ale zároveň kontinuálně nepřiznávají právo občanům obce účinně zabránit ochuzování jejich veřejného rozpočtu. Právem domáhat se absolutní neplatnosti protizákonných smluv by přitom občan žijící na území příslušného celku měl disponovat, a to v odrazu své povinnosti odvádět daně a poplatky do veřejného rozpočtu obce. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 7. 2012 stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11 ze dne 20. 6. 2012 a v něm přijaté závěry ohledně soudní ochrany proti protiústavnímu chování zastupitelstva při hospodaření s majetkem obce, z nichž plyne, že právo na přístup k soudu lze omezit jen v případě, že existuje rozumný poměr mezi sledovaným cílem a použitými prostředky. Stěžovatelka označila za jí sledovaný cíl možnost využití svého práva na podání nabídky při podeji dvou dosud nezastavěných parcel a realizaci práva občana coby plátce daní a poplatků na efektivní a účinný kontrolní mechanismus při hospodaření s majetkem obce. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. V předloženém stížnostním návrhu stěžovatelka podrobuje kritice způsob, jakým obecné soudy posoudily existenci jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva žalovaného města Cheb k spornému nemovitému majetku. K tomu j