II.ÚS 3610/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3610/17 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolku Hezké Jižní Město, sídlem Stříbrského 687/6, Praha 11 - Háje, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 ? Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2017 č. j. 7 As 83/2017-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 5 A 193/2013-82, rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 13. září 2013 č. j. 2194/500/13; 64731/ENV/13, a rozhodnutí Správy Chráněné krajinné oblasti Český kras ze dne 13. října 2008 sp. zn. 03055/CK/2008, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva životního prostředí a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Skanska, a. s., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 35 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 5 A 193/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 77/2009, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne 28. 1. 2008 podala vedlejší účastnice řízení (dále také jen "stavebník") žádost o udělení výjimky dle § 56 ve spojení s § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Rozhodnutím ze dne 13. 10. 2008 sp. zn. 03055/CK/2008 Správa Chráněné krajinné oblasti Český kras (dále též "Správa") výjimku ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů živočichů osobě zúčastněné na řízení udělila. Udělená výjimka se vztahovala k zákazu škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje jedinců, zejména je rušit a poškozovat jimi užívaná sídla při budování obytného souboru "Milíčovský háj jih a východ." Po podaném odvolání Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 29. 12. 2008 č. j. 500/2197/503 21/08 rozhodnutí Správy potvrdilo. Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel správní žalobu k městskému soudu, který rozhodnutí ministerstva rozsudkem ze dne 10. 10. 2012 č. j. 5 Ca 77/2009-126 zrušil. Kasační stížnost ministerstva a osoby zúčastněné na řízení byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2013 č. j. 6 As 65/2012-161 zamítnuta. V opakovaném odvolacím řízení ministerstvo rozhodnutím ze dne 13. 9. 2013 č. j. 2194/500/13; 64731/ENV/13, změnilo rozhodnutí Správy tak, že výjimku ze zákazů uvedených v § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny neudělilo, neboť její udělení již nebylo potřeba z důvodu podstatné změny podmínek na území určeném k výstavbě. Rozhodnutí ministerstva a Správy napadl stěžovatel žalobou u městského soudu. 3. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 5 A 193/2013-82 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by se na pozemcích určených k výstavbě vyskytovali zvláště chránění živočichové, ani že by tyto pozemky představovaly biotop vhodný pro uvedené druhy. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že ministerstvo ignorovalo jím předložené podklady prokazující výskyt zvláště chráněných živočichů, a naopak konstatoval, že ministerstvo se k písemnostem předloženým stěžovatelem řádně vyjádřilo i přes skutečnost, že mu byly doručeny po lhůtě stanovené k navrhování důkazů. Stejně tak městský soud neměl za důvodnou námitku, že ministerstvo vědomě vycházelo ze špatně zjištěného skutkového stavu, a podklady stěžovatele popřelo pouhým argumentem, že RNDr. Vávra dospěl ve svém posudku k jinému závěru. Městský soud vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčení, že stěžovatel předloženými dokumenty nezpochybnil závěry uvedené v biologickém hodnocení RNDr. Vávry, jelikož tyto dokumenty nepředstavují kvalifikované podklady pro rozhodnutí o výjimce dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a nedosahují váhy předmětného biologického hodnocení, kterým bylo zjištěno, že se na území určeném ke zbylé výstavbě obytného souboru (tzn. parc. č. 583/101 a 583/93 v k. ú. Háje, obec Praha) žádní zvláště chránění živočichové nenalézají a ani zde nemají podmínky k životu. Povolení výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody tak již vzhledem k této skutečnosti - podstatné změně místních poměrů - nebylo potřeba. Městský soud také zdůraznil, že formální pochybení ministerstva (spočívající ve vydání rozhodnutí o nepovolení výjimky ze zákazů uvedených v § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny namísto zastavení řízení pro nastalou zjevnou bezpředmětnost podané žádosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek zkrácení práv stěžovatele. 4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v námitkách poukazujících na porušení jeho procesních práv, neboť se neztotožnil s názorem stěžovatele, že v předmětné věci šlo o pravou koncentraci řízení spočívající v nemožnosti uplatnit nové důkazy po uplynutí stanovené lhůty. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ministerstvo účastníkům (opakovaného odvolacího) správního řízení stanovilo lhůtu 20 dní k navrhování důkazů a jiných návrhů. Podklady, které účastníci řízení předložili ve stanovené lhůtě, ministerstvo zařadilo do spisu a následně (dne 15. 8. 2013) účastníky řízení vyzvalo k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, k čemuž jim stanovilo lhůtu 5 dnů. K listinám, které byly účastníky řízení předloženy po stanovené lhůtě (avšak před vydáním rozhodnutí), se ministerstvo vyjádřilo v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasil se stěžovatelem, že v předmětné věci byly uplatněny důsledky pravé koncentrace řízení, která spočívá (na rozdíl od nepravé koncentrace řízení) v úplné nemožnosti uplatnit v určité fázi řízení nové důkazy, resp. návrhy. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že není zřejmé, z jakého důvodu stěžovatel, považoval-li stanovenou lhůtu za nedostatečnou, nepožádal o její prodloužení. K námitce stěžovatele, že se na pozemcích určených k výstavbě nacházeli zvláště chránění živočichové, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel v řízení nepředložil žádné biologické hodnocení podle § 67 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, které by vypracovala autorizovaná osoba dle § 45i odst. 3 téhož zákona. Listinami předloženými stěžovatelem (zpravidla vyjádření fyzických osob o výskytu, resp. možném výskytu zvláště chráněných živočichů v okolí výstavby), které však nemají povahu kvalifikovaného biologického hodnocení, se ministerstvo i městský soud důkladně zabývaly a Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s jejich závěrem, že relevantně nezpochybnily závěry uvedené v biologickém hodnocení RNDr. Vávry. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že mu správní soudy neposkytly ochranu před neoprávněným zásahem do práva na příznivé životní prostředí, neboť pouze gramatickým a systematickým výkladem příslušných ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny dospěly k závěru, že Správa a ministerstvo postupovaly správně. To vedlo k absurdní situaci, kdy zásah do základního ústavně zakotveného práva realizovaného zákonem o ochraně přírody a krajiny správní soudy nejprve jako nezákonný odmítly, aby jej poté, co byl vykonán (kvůli nepřiznání odkladného účinku správní žalobě a průtahům v soudním řízení prvního stupně), aprobovaly. Průtahy v soudním řízení přitom v tomto případě dosahovaly v součtu více než sedm let, během kterých stavebník mohl svůj záměr realizovat. Správní soudy při svém rozhodování a zkoumání postupu správních orgánů dále zcela opomenuly výkladové metody a zejména nutnost aplikace základních zásad činnosti správních orgánů tak, jak jsou uvedeny v části první, hlavě II. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), a také tím porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu. Konkrétně jde o postup správních orgánů, kdy stěžovatelem předložená vyjádření a odborné podklady fakticky odmítly jako nerelevantní s tvrzením, že nedosahují důkazní hodnoty biologického hodnocení, avšak zároveň poskytly stěžovateli velmi krátkou lhůtu pro doplnění důkazů a pro předložení vyjádření, čímž mu fakticky znemožnily předložit vlastní biologické hodnocení. Správní orgány dle stěžova