II.ÚS 3641/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3641/14 ze dne 27. 1. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Jana Homoly, b) Ing. Jiřího Homoly, c) Evy Hájkové, všech právně zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, se sídlem Zlín, Lešetín IV/777, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 28 Cdo 784/2014-128, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť jím bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je nedostatečné a nesrozumitelné. Stěžovatelé mají zejména za to, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jejich argumenty ohledně výkladu § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a nevyložil, jak by mělo být toto ustanovení s ohledem na skutkový stav dané věci aplikováno. Stěžovatelé jsou si vědomi, že výčet restitučních důvodů (§ 6 zákona č. 229/1991 Sb.) nelze rozšiřovat, mají však za to, že je nutno přistoupit k výkladu normy s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu, přičemž nestačí gramatický výklad předmětného ustanovení, ale je třeba hodnotit, jaký byl a je účel daného restitučního důvodu. Stěžovatelé upozorňují, že jejich právní předchůdkyně fakticky odmítla dědictví tím, že uzavřela pod nátlakem dědickou dohodu, v níž se vzdala pozemků, které si stěžovatelé nyní nárokují, ve prospěch manželky zůstavitele, která byla bezdětná, a u níž bylo zemědělským družstvem vyhodnoceno, že je zde důvodný předpoklad k odúmrti, k níž následně i došlo. Stěžovatelům je známo, jak se judikatura staví k posuzování odúmrti jako restitučnímu důvodu, daný případ však dle jejich názoru spadá pod restituční důvod uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., neboť pokud by soudy zkoumaly, za jakých okolností se jejich právní předchůdkyně vzdala svého dědictví, musely by dospět k závěru, že dohoda byla uzavřena účelově za účelem pozdějšího nabytí pozemků státem. Skutečnost, že nedošlo přímo k odmítnutí dědictví, jak předpokládá zákon, nevylučuje dle stěžovatelů možnost napravit uvedenou majetkovou křivdu na základě obecného vnímání spravedlnosti v rozhodování soudů. 3. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 7 C 422/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67, byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu ve Vyškově ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ 172/2010, a rozhodnutí Státního notářství ve Vyškově ze dne 20. 9. 1959, č. j. D 3/59-19 v bodě 2, věta druhá. Dále byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut i návrh stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky pozemků parc. č. X1, parc. č X2(díl I.), parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5(díl I.), parc. č. X5, parc. č. X6, parc. č. X7, parc. č. X8 v katastrálním území Dědice u Vyškova a pozemků parc. č. X9, parc. č. X10 parc. č. X11 v katastrálním území Opatovice u Vyškova. Rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. 18 Co 244/2013-100. Rozsudkem odvolacího soudu byly rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67 (ve výrocích I., II., a III.), jakož i doplňující rozsudek ze dne 15. 2. 2013, č. j. 7 C 422/2010-81, změněny tak, že byla zamítnuta žaloba o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství - Pozemkovým úřadem Vyškov rozhodnutím ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ - 6505/12/1999; ve výrocích označených IV. a V. byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67, potvrzen. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo. 5. Podle § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb. platí, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni. 6. Podstatou ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelů s tím, jak soudy aplikovaly shora citované ustanovení na jejich věc. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). To připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace zákonné normy ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 7. Odvolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že nejsou dány zákonné důvody pro vydání pozemků původního vlastníka Karla Opluštila původní žalobkyni Boženě Homolové, ani stěžovatelům, neboť tyto pozemky přešly na stát v důsledku připadnutí dědictví po Kateřině Opluštilové na základě § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, což nebylo a není restitučním titulem podle ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb. Původní žalobkyně Božena Homolová ani její právní nástupci tak nezískali postavení oprávněných osob k nabytí pozemků ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. Soud druhého stupně taktéž stěžovatelům vyložil, že soudům v předmětném řízení nepřísluší přezkoumání správnosti pravomocných rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaných v řízení o dědictví, když účastníci řízení jsou tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu vázáni, stejně tak jako soudy a jiné orgány. Jestliže tedy předmětné pozemky původního vlastníka Karla Opluštila nabyla na základě pravomocného rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově Kateřina Opluštilová (nikoliv původní žalobkyně Božena Homolová) a teprve po její smrti přešly na stát, a to způsobem, který není uveden mezi restitučními tituly v § 6 zákona č. 229/1991 Sb., není dán důvod pro vydání pozemků ani Boženě Homolové, původní žalobkyni, ani stěžovatelům, jejím právním nástupcům. 8. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelům v tom, že dosud nezaujal publikovaný právní závěr k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. 1) zákona č. 229/1991 Sb., současně však konstatoval, že nedospěl k závěru, že by odvolací soud posoudil právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil, neshledal tedy, že by v rozhodnutí dovoláním napadeného rozsudku došlo nesprávnému posouzení některé právní otázky hmotného či procesního práva. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na soudní judikaturu, podle níž soudy nejsou oprávněny považovat za restituční důvody jiné než taxativně uvedené v § 6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to ani za použití analogie. 9. Takto odůvodněný závěr Nejvyššího soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, a to ani za situace, kdy stěžovatelům nebyly, jak uvedli v ústavní stížnosti, vyvráceny jejich argumenty ohledně výkladu § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., o jejichž správnosti jsou stále přesvědčeni. Se stěžovateli lze souhlasit v tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je kusé a nepříliš argumentačně provázané, je však třeba mít na mysli, že úkolem Nejvyššího soudu by bylo