II.ÚS 3669/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3669/16 ze dne 22. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem V Celnici 1040/5, Praha 1 - Nové Město, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2015, č. j. 31 A 69/2013-83, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 2 As 1/2016-57, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ochrany přírody a krajiny, ze dne 8. 10. 2013, č. j. KUZL 38413/2013, sp. zn. KUSP 38413/2013 ŽPZE-ID. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Kroměříž, odboru životního prostředí, ze dne 29. 4. 2013, č. j. MeUKM/028214/2013, jímž bylo stěžovatelce podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"), povoleno kácení v rozhodnutí přesně popsaného 1 ks topolu černého (Populus nigra) a naopak jí nebylo povoleno kácení v rozhodnutí popsaných 22 ks topolů černých, vše se nacházející na pozemku par. č. X v k. ú. Kotojedy u Kroměříže. Stěžovatelka namítala jak nicotnost uvedených rozhodnutí správních úřadů z důvodu absence jejich věcné příslušnosti, tak i jejich nezákonnost, neboť působnost stěžovatelky, coby drážního správního úřadu, který jako jediný je oprávněn rozhodovat o kácení dřevin vyskytujících se na stavbě dráhy, jí byla dána na základě ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dráhách"). Citované ustanovení sice nezakládá výlučnou pravomoc drážního správního úřadu rozhodovat o kácení dřevin rostoucích na stavbě dráhy, ale ukládá stěžovatelce povinnost zajistit provoz dráhy pro potřeby plynulé a bezpečné dopravy. 3. Krajský soud nicméně konstatoval, že z citovaného ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) zákona o dráhách nelze dovozovat vztah speciality k zákonu o ochraně přírody a krajiny, neboť jde o zákony s odlišným předmětem úpravy. Stěžovatelka tedy musí povinnost vyplývající z citovaného ustanovení zákona o dráhách vykonávat v souladu s právní úpravou týkající se ochrany přírody a krajiny, která povoluje kácení dřevin za splnění zákonem stanovených podmínek, jejichž posouzení spadá do gesce příslušného orgánu ochrany přírody, jehož povolení je stěžovatelka povinna si vyžádat. V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka také v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny požádala příslušný orgán ochrany přírody o povolení ke kácení. Krajský soud proto uzavřel, že "pravomocí k ochraně dřevin "na dráhách" i mimo ně je nadán orgán ochrany přírody, který je oprávněn rozhodnout o kácení dřevin na stavbě, v obvodu a v ochranném pásmu dráhy, jakož i na pozemcích v sousedství dráhy. Zákon o ochraně přírody a krajiny ani zákon o dráhách nestanoví, že by v případě kácení dřevin "na dráze" byl oprávněn rozhodovat drážní správní úřad", tedy stěžovatelka. 4. Ani Nejvyšší správní soud se neztotožnil s uvedenými námitkami stěžovatelky, které opětovně předestřela i ve své kasační stížnosti a v nichž setrvala na stanovisku, že jednak nebyla dána věcná příslušnost orgánu ochrany přírody, jednak dřeviny v obvodu dráhy lze kácet bez jakéhokoli dalšího povolení či oznámení orgánu ochrany přírody a krajiny, neboť režim zákona o ochraně přírody a krajiny se použije pouze u dřevin v ochranném pásmu dráhy, které nepředstavují zdroj ohrožení dráhy ve smyslu ustanovení § 10 zákona o dráhách. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud naopak konstatoval, že "krajský soud dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč považuje orgány ochrany přírody za věcně příslušné k povolování kácení dřevin a také proč neshledal výlučnou pravomoc drážního úřadu rozhodovat o této skutečnosti na stavbě dráhy." Za klíčovou v projednávané věci stěžovatelky Nejvyšší správní soud označil otázku, zda se v případě kácení dřevin rostoucích na pozemcích v obvodu dráhy aplikuje zákon o dráhách, anebo zákon o ochraně přírody a krajiny. Na tuto otázku následně odpověděl (s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 162/2015-59, dostupný rovněž na www.nssoud.cz) tak, že "v případě záměru pokácet stromy rostoucí na pozemku v obvodu dráhy byla stěžovatelka povinna postupovat podle zákona o ochraně přírody a krajiny, což také učinila, když požádala orgán ochrany přírody o povolení ke kácení. Zákon o dráhách ani jiný zákon nestanoví, že pokud jde o ochranu dřevin a povolování jejich kácení, by měl věcnou působnost drážní správní úřad, a to ani jako speciální stavební úřad. Tvrzení stěžovatelky o výlučné kompetenci drážního správního úřadu v otázkách kácení dřevin v obvodu dráhy tak nemá oporu v platné právní úpravě" (str. 7-8 rozsudku). 5. Obdobné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že ze strany městského a krajského úřadu došlo k pochybení, neboť v dané věci rozhodovaly bez věcné příslušnosti a jimi vydaná rozhodnutí byla nicotná, jelikož kompetence orgánů ochrany přírody a krajiny v ochraně dřevin v obvodu dráhy, na stavbě dráhy a na či u staveb na dráze není dána. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny se totiž vztahuje na všechny dřeviny, zatímco ustanovení § 5 odst. 3, § 22 odst. 1 písm. a) zákona o dráhách se vztahují na zvláštní, tedy specifickou, skupinu dřevin, které jsou závadami staveb dráhy v jejím obvodu, příp. u staveb (na stavbách) na dráze. V těchto případech je prý proto dána výlučná působnost (včetně rozhodování o kácení dřevin) drážního úřadu, neboť zákon o dráhách je ve vztahu k zákonu o ochraně přírody a krajiny zákonem speciálním. Ústavní stížností napadená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, jimiž samotný postup správních úřadů shledaly jako souladné se zákonem, stěžovatelka považuje za nesprávná a nadto nedostatečně odůvodněná, což porušuje i její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má především za to, že jak krajský soud, tak zejména Nejvyšší správní soud se při formulaci výše rekapitulovaných závěrů dostatečně a podrobně nevypořádaly se všemi jejími námitkami. Nadto je toho názoru, že obecné soudy svým právním závěrem, že stěžovatelka musí o každé jednotlivé dřevině vést správní řízení s orgánem ochrany přírody, ačkoliv má ve své správě drtivou většinu drážní infrastruktury, na které musí ze zákona zajišťovat bezpečnost a plynulost provozu, způsobují porušení jejího vlastnického práva a povinnosti vlastníka užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody na zdraví, majetku a jiných hodnotách, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí org