II.ÚS 3729/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3729/17 ze dne 3. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EU Automobile s.r.o., se sídlem Mánesova 345/13, České Budějovice, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, proti rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina, ze dne 6. 9. 2016, č. j. ČOI 110730/16/2000/PR0196/ZOS/Ha, rozhodnutí České obchodní inspekce, ústřední inspektorát, ze dne 9. 11. 2016, č. j. ČOI 124809/16/O100/2000/15/16/Hl/Št, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2017, č. j. 50 A 2/2017-23, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a České obchodní inspekce jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její základní práva, zaručená v čl. 10, čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla dle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta její žaloba proti napadenému rozhodnutí České obchodní inspekce, ústřední inspektorát. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen "správní orgán"), kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 20.000 Kč za správní delikt podle ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Uvedeného správního deliktu se měla stěžovatelka dopustit tím, že jako prodávající při kontrole sdělila inspektorům v postavení spotřebitele nepravdivou informaci o funkčnosti parkovacích senzorů vozidla VW Sharan 2.0 TDI Freestyle (dále jen "předmětné vozidlo"), které nabízela k prodeji. Stěžovatelka namítala, že správní orgány neprokázaly úmyslné zavinění deliktního jednání, když ještě před uzavřením kupní smlouvy byl spotřebiteli předložen zápis o technickém stavu vozidla, kde byla informace o nefunkčnosti parkovacích senzorů uvedena, přičemž spotřebitel byl podrobně seznámen se stavem vozidla a měl tak před obchodním rozhodnutím komplexní a pravdivé informace, na jejichž základě se mohl svobodně rozhodnout, a proto její jednání nenaplňovalo znaky nekalé obchodní praktiky. Nadto namítala také procesní vady řízení před správními orgány, a to nenařízení ústního jednání a následné účelové doplnění protokolu o kontrole prostřednictvím dodatku. V neposlední řadě stěžovatelka výši uložené pokuty považovala za nepřiměřenou 3. Krajský soud se ztotožnil s právním závěrem správních orgánů, že stěžovatelka za situace, kdy spotřebitele neupozornila na špatný technický stav (konkrétně na nefunkční parkovací senzory), přestože ten se na jejich funkčnost přímo dotazoval, porušila svoji informační povinnost podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, protože spotřebiteli nesdělila údaje obsažené v zápise o technickém stavu vozidla, o jehož existenci věděla. Námitku ohledně absence úmyslného zavinění shledal krajský soud nedůvodnou, neboť odpovědnost za správní delikty podle zákona o ochraně spotřebitele je objektivní a není tedy podstatná otázka zavinění prodávajícího. Za nedůvodnou označil krajský soud také námitku proti výši uložené pokuty, když za uvedený delikt, z něhož byla stěžovatelka shledána vinnou, lze uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kč, tudíž uložená pokuta představuje pouze 0,4 % možné nejvyšší sankce a dosahuje zákonného minima. Stejně tak krajský soud odmítl námitky stěžovatelky směřující vůči procesnímu postupu správních orgánů. 4. Rovněž Nejvyšší správní soud se neztotožnil s uvedenými námitkami stěžovatelky, které opětovně předestřela i ve své kasační stížnosti. Odmítl předně námitku ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, když nezjistil žádný z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, stejně jako neshledal, že by krajský soud nevypořádal některou ze stěžovatelkou vznesených námitek. Dále soud odmítl námitku stěžovatelky, že se správní orgány nesprávně vypořádaly s otázkou zavinění ve vztahu k předmětnému správnímu deliktu, když (s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2004, č. j. 4 As 4/2003- 74, dostupný rovněž na www.nssoud.cz) přisvědčil názoru krajského soudu, že odpovědnost za správní delikt právnické osoby je odpovědnost objektivní a zavinění není pro její vznik vyžadováno. Nejvyšší správní soud se dále podrobně zabýval otázkou, zda byly stěžovatelkou při prodeji předmětného vozidla užity nekalé obchodní praktiky ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Konstatoval, že "zkoumání naplnění podmínek generální klauzule v § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele předchází zkoumání, zda dotčené jednání naplňuje znaky některé z nekalých obchodních praktik uvedených v přílohách č. 1 a č. 2 zákona o ochraně spotřebitele nebo znaky klamavých či agresivních obchodních praktik. (...) Pokud lze určitou obchodní praktiku označit za klamavou podle § 4 odst. 3 ve spojení s § 5 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, není třeba již zkoumat naplnění podmínek generální klauzule v § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele." Ve vztahu k posuzovanému jednání stěžovatelky, která při předvádění poskytla spotřebiteli nepravdivou informaci o vlastnostech vozidla, což spotřebitele mohlo vést k rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil, Nejvyšší správní soud uzavřel, že takové jednání "představuje klamavou obchodní praktiku podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, a zároveň nekalou praktiku podle § 4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Nebylo tedy třeba již nutné zkoumat, zda byly naplněny znaky generální klauzule v § 4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele." S ohledem na to nepovažoval Nejvyšší správní soud za rozhodné, že stěžovatelka inspektorům následně poskytla zápis o technickém stavu vozidla, kde byla informace o nefunkčnosti parkovacích senzorů již uvedena. 5. V neposlední řadě pak Nejvyšší správní soud jako nedůvodné odmítl námitky ohledně vad v procesním postupu správních orgánů, spočívajících v nenařízení ústního jednání, resp. v "účelovém" dodatečném doplnění protokolu o kontrole. Ve vztahu k prvnímu uzavřel, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o správních deliktech obecně nejsou správní orgány povinny nařizovat ústní jednání, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (viz rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, nebo rozsudek ze dne 8. 7. 2011, č. j. 3 Ads 47/2011-74), přičemž v případě stěžovatelky "skutečnosti svědčící o její odpovědnosti za správní delikt vyplývaly z protokolu o kontrole a zápisu o technickém stavu vozidla", a požadovaný výslech zaměstnanců by do věci nepřinesl žádné nové skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Stěžovatelkou namítané "účelové" doplnění protokolu o kontrole pak Nejvyšší správní soud shledal jako odstranění zjevných vad protokolu spočívající v absenci označení právních předpisů, které byly stěžovatelkou porušeny podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. h) zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu. Nejvyšší správní soud nadto připomněl, že v minulosti označil dodatečné doplnění kontrolního protokolu za "nevhodný postup, který však bez dalšího nepředstavuje podstatnou vadu řízení před správními orgány (srov. rozsudek ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 87/2013-40, nebo ze dne 10. 3. 2016, č. j. 4 As 265/2015-41)." Do protokolu tedy nebyly doplněny žádné nové skutečnosti a postupem správního orgánu nedošlo k porušení práv stěžovatelky. 6. Téměř shodné námitky stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že předmětná finanční pokuta jí byla uložena v rozporu se zákonem a v konečném důsledku i v rozporu s jejími základními právy, neboť závěry správních orgánů, následn