II.ÚS 4110/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4110/17 ze dne 30. 1. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, sídlem Velké náměstí 119/13, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2017 č. j. 1 Afs 283/2016-34, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2017 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 2 odst. 3 a v článku 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších podkladů předložených stěžovatelem vyplývají následující skutečnosti. Dne 14. 9. 2012 správce daně zahájil u stěžovatele daňovou kontrolu ohledně daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od měsíce září 2009 do prosince 2010. Dodatečným platebním výměrem č. j. 1570636/14/2212-24805-305489 byla stěžovateli doměřena daňová povinnost ve výši 25 119 Kč a stanoveno penále ve výši 5 023 Kč za zdaňovací období září roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1570758/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 24 259 Kč a stanoveno penále ve výši 4 851 Kč za zdaňovací období říjen roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1570792/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 51 784 Kč a stanoveno penále ve výši 10 356 Kč za zdaňovací období listopad roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1570860/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 69 263 Kč a stanoveno penále ve výši 13 852 Kč za zdaňovací období prosinec roku 2009, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572891/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 5 460 Kč a stanoveno penále ve výši 1 092 Kč za zdaňovací období leden roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572913/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 9 399 Kč a stanoveno penále ve výši 1 879 Kč za zdaňovací období únor roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572932/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 19 390 Kč a stanoveno penále ve výši 3 878 Kč za zdaňovací období březen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572951/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 318 289 Kč a stanoveno penále ve výši 63 657 Kč za zdaňovací období duben roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572971/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 22 289 Kč a stanoveno penále ve výši 4 457 Kč za zdaňovací období květen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1572994/14/2212 2805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 21 576 Kč a stanoveno penále ve výši 4 315 Kč za zdaňovací období červen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 15723006/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 29 197 Kč a stanoveno penále ve výši 5 839 Kč za zdaňovací období červenec roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573053/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 27 678 Kč a stanoveno penále ve výši 5 535 Kč za zdaňovací období srpen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573108/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 28 919 Kč a stanoveno penále ve výši 5 783 Kč za zdaňovací období září roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573128/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 27 664 Kč a stanoveno penále ve výši 5 532 Kč za zdaňovací období říjen roku 2010, dodatečným platebním výměrem č. j. 1573142/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 26 019 Kč a stanoveno penále ve výši 5 203 Kč za zdaňovací období listopad roku 2010 a dodatečným platebním výměrem č. j. 1573163/14/2212-24805-305489 byla doměřena daňová povinnost ve výši 22 475 Kč a stanoveno penále ve výši 4 495 Kč za zdaňovací období prosinec roku 2010. Uvedené dodatečné platební výměry napadl stěžovatel odvoláním, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 6. 2015, č. j. 20438/15/5300-21444-711681, zamítl a platební výměry potvrdil. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 9. 2016 č. j. 10 Af 30/2015-29 (dále také "krajský soud"), zamítnuta. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatuje, že se i při vědomí toho, že ústavní stížnost nemůže být traktátem, rozebírajícím obecně odborné otázky, musí vyjádřit k poznámce, kterou na jeho adresu opakovaně Nejvyšší správní soud učinil, a to, že soudy nerozhodují hypotetické spory. Takové tvrzení považuje stěžovatel za polopravdivé, ne-li lživé. Soud by měl dle přesvědčení stěžovatele na posuzovanou věc nahlédnout pokud možno ze všech stran, především pak z úhlů předestřených žalobcem samým. Minimalizuje se tak nežádoucí stav, kdy pravidla, k nimž soud při posuzování kauzy dospěl, a dle nichž bylo v daném případě rozhodováno, se ukáží pro případ druhý, typově téměř shodný, jako nesprávná. Stěžovatel upozorňuje, že přihlédnutí k dosud neakcentovaným argumentům, nebo nová, vyšší váha argumentů dřívějších, může změnit judikaturní praxi, je-li soud k přijetí argumentů otevřený. Tak tomu nebylo ve věci stěžovatele, kdy ani krajský soud ani Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích neuvedly, proč nebylo možno posoudit ve věci stěžovatele přijaté částky jako náhradu za opotřebení vlastních automobilů, která by nebyla u stěžovatele - zaměstnance - považována za příjem podléhající dani z příjmu. Byly sice uvedeny důvody, pro které dle soudů jde o přijaté nájemné, ale protiargumentace k tomu, že tomu tak není, chybí. Stěžovatel taktéž zpochybňuje závěr správních soudů ohledně nároku na odpočet daně z přidané hodnoty u plnění přijatých od obchodní společnosti BAUHAUS k. s. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu kopii zaúčtovaného dokladu a vyjadřuje své přesvědčení, že je vyloučeno, aby sporné doklady byly vystaveny kýmkoli jiným než zaměstnancem obchodní společnosti BAUHAUS k. s. Nepřisvědčily-li tedy správní soudy důvodnosti výslechu svědka ve správním řízení, připravily stěžovatele o jediný možný důkaz k prokázání svého nároku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice tzv. podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu tzv. podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za ná