II.ÚS 4129/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 4129/16 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I&C Energo, a.s., se sídlem Pražská 684/49, Třebíč, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Holečkova 105/6, Praha 5, směřující proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 10. 7. 2012, č. j. 158223/12/330911705239, rozhodnutím Finančního úřadu pro Kraj Vysočina ze dne 30. 5. 2013, č. j. 961793/13/2912-24801-705239 a č. j. 961801/13/2912-24801-705239, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 29. 3. 2013, č. j. 9560/13/5000-14303-708772, ze dne 3. 10. 2013, č. j. 23792/13/5000-14504-711439, a ze dne 20. 12. 2013, č. j. 30836/13/5000-14303-711458, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2016, č. j. 31 Af 47/2013-126, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2016, č. j. 7 Afs 124/2016-35, za účasti Finančního úřadu pro Kraj Vysočina, Odvolacího finančního ředitelství, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a odst. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 4 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozhodnutím (dodatečným platebním výměrem) ze dne 10. 7. 2012, č. j. 158223/12/330911705239, Finanční úřad v Třebíči (dále jen "správce daně"; pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství a současně jím došlo k úpravě věcné i územní působnosti jednotlivých finančních úřadů) doměřil stěžovatelce (resp. její právní předchůdkyni - obchodní společnosti OT Energy Services a.s.) daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období duben roku 2009 ve výši 7.962.680 Kč a uložil jí povinnost uhradit související penále ve výši 1.592.536 Kč. Předmětný dodatečný platební výměr byl vydán po provedené daňové kontrole týkající se mimo jiné daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor až prosinec roku 2009, zahájené dne 27. 2. 2012 (viz protokol č. j. 34460/12/330931704216). Ze zprávy o daňové kontrole plyne, že stěžovatelka jako zhotovitel uzavřela dne 14. 4. 2008 smlouvu o dílo, kterou se zavázala, že pro objednatele (obchodní společnost DoorHan Europe s.r.o.) provede výstavbu výrobní haly a související úkony specifikované v čl. II bodu 2 smlouvy. Objednatel přípisem ze dne 10. 4. 2009 od smlouvy o dílo odstoupil. Následně dne 14. 4. 2009 odstoupila od smlouvy o dílo i stěžovatelka, přičemž v souladu s rozhodčí doložkou sjednanou ve smlouvě podala žalobu k Mezinárodnímu rozhodčímu soudu při Mezinárodní obchodní komoře. O ní bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 16401/GZ, kterým byla objednateli stanovena povinnost zaplatit dokončené a doposud neuhrazené práce provedené podle původní projektové dokumentace, přičemž cena za dané práce byla stanovena v částce 54.236.176 Kč. Správce daně dovodil, že stěžovatelka poskytla objednateli službu za úplatu, která je předmětem DPH dle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen "zákon o DPH"), přičemž za základ daně správce daně dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o DPH určil částku 49.860. 239 Kč a za den uskutečnění zdanitelného plnění označil den 14. 4. 2009, kdy došlo k předání a převzetí díla [ve smyslu § 21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH]. 3. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, o němž Odvolací finanční ředitelství rozhodlo v záhlaví citovaným rozhodnutím ze dne 29. 3. 2013, č. j. 9560/13/5000-14303-708772, tak, že doměřenou daň zvýšilo na částku 9.606.225 Kč a související penále na částku 1.921.245 Kč. Odvolací finanční ředitelství se ztotožnilo s právními závěry správce daně, s výjimkou výpočtu doměřované daňové povinnosti, když při stanovení daňové povinnosti namísto správcem daně aplikovaného § 37 odst. 2 zákona o DPH aplikovalo ustanovení § 37 odst. 1 téhož zákona. 4. V mezidobí správce daně vydal ještě dvě - v záhlaví rovněž citovaná - rozhodnutí, a to jednak rozhodnutí, jímž vyhověl žádosti stěžovatelky o posečkání s úhradou doměřené daňové povinnosti a souvisejícího penále (dále jen "rozhodnutí o posečkání úhrady daně" ze dne 28. 8. 2012, č. j. 177895/12/330911705239), jednak platební výměry (vydané po skončení posečkání) na úrok z posečkané částky ve výši 395.560 Kč (dále jen "platební výměr na úrok z posečkané částky" ze dne 30. 5. 2013, č. j. 961793/13/2912-24801-705239), resp. na úrok z prodlení ve výši 4.620.509 Kč, jenž se vztahoval k prodlení stěžovatelky s úhradou daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben roku 2009 (dále jen "platební výměr na úrok z prodlení" ze dne 30. 5. 2013, č. j. 961801/13/2912-24801-705239). Proti uvedeným platebním výměrům podala stěžovatelka rovněž odvolání, která ovšem Odvolací finanční ředitelství zamítlo v záhlaví citovanými rozhodnutími (ze dne 3. 10. 2013, č. j. 23792/13/5000-14504-711439, ve vztahu k platebnímu výměru na úrok z posečkané částky, resp. ze dne 20. 12. 2013, č. j. 30836/13/5000-14303-711458, ve vztahu k platebnímu výměru na úrok z prodlení). 5. Proti všem shora citovaným rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu, kterou ovšem Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl jako nedůvodnou. 6. Kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení tohoto rozsudku Krajského soudu v Brně, posléze Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem podle ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. 7. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale uváděla, že procesní postup správních orgánů byl nezákonný, neboť daňová kontrola nebyla zahájena řádně a v souladu se zákonem; dále namítala porušení legitimního očekávání; neprošetření okolností týkajících se daňového řízení vedeného u obchodní společnosti DoorHan Europe s.r.o.; nesouhlasila se způsobem výkladu jak předmětných ustanovení zákona o DPH, jež považovala za extenzivní, tak i aplikace ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen "daňový řád"), a to v souvislosti s určením data předání a převzetí díla. V neposlední řadě jako "zmatečný" zpochybňovala postup správních orgánů při výpočtu daňové povinnosti či jejich postup při výkladu judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie. Nadto namítala, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejími žalobními námitkami. 8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné zde jeho závěry podrobně rekapitulovat (v tomto ohledu na něj zcela odkazuje, podobně viz www.nssoud.cz), za tímto účelem proto postačí pouze stručné shrnutí důvodů, na jejichž základě Nejvyšší správní soud odmítl jednotlivé kasační námitky stěžovatelky. 9. Předně Nejvyšší správní soud nesouhlasil s názorem stěžovatelky, že napadený rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stejně tak odmítl tvrzení stěžovatelky, že předmětná daňová kontrola byla nezákonná, když Nejvyšší správní soud (ve shodě s krajským soudem) dospěl k závěru, že v případě daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období únor až prosinec roku 2009 nešlo o opakovanou daňovou kontrolu, jak namítala stěžovatelka, neboť tato se týkala jiných zdaňovacích období. Za irelevantní pak Nejvyšší správní soud označil polemiku stěžovatelky s důvody, které vedly správce daně k jejímu zahájení. Z obdobného důvodu Nejvyšší správní soud