II.ÚS 446/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 446/06 ze dne 21. 11. 2007 N 200/47 SbNU 591 K důvodům pro zvolení aplikace daného právního předpisu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 446/06 ve věci ústavní stížnosti J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 7 Co 488/2006, jímž bylo rozhodnuto ve sporu o náhradu škody způsobené stěžovateli smýcením stromů na jeho pozemku. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. 7 Co 488/2006 se ruší. Odůvodnění Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí. Jak Ústavní soud zjistil, v dané věci Okresní soud v Jindřichově Hradci vyhověl žalobě stěžovatele (a E. M., dále též jako "žalobci") ohledně zaplacení částky 11 291 Kč s 6,5% úrokem (výrok I), a pokud jde o zbývající část nároku ve výši 1 829 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná (výrok II). Proti tomuto rozsudku podali jak žalobci, tak žalovaný odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve výroku I ohledně částky 2 074,40 Kč s 6,5% úrokem potvrdil, výrok I ohledně částky 9 216,60 Kč s příslušenstvím pak změnil tak, že žalobu zamítl. K ústavní stížnosti se vyjádřil na výzvu Ústavního soudu Krajský soud v Českých Budějovicích, který uvedl, že otázkou v řízení spornou byla především otázka rozsahu (množství smýcených stromů) a výše škody. Bylo na žalobcích, aby prokázali, které konkrétní stromy a v jaké době žalovaný pokácel. Krajský soud vyšel ze znaleckého posudku, jehož závěry se opíraly o osobní šetření znalce na místě, kde škoda vznikla (znalecký posudek Ing. P. A., CSc.); jeho závěry lépe vystihují charakter způsobené škody. Krajský soud je názoru, že jeho postupem nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl. K ústavní stížnosti se vyjádřil též vedlejší účastník, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, poněvadž bylo v dané věci přípustné dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Argumentace stěžovatele, že odvolací soud své rozhodnutí opřel bez zákonného podkladu o aplikaci vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, resp. pro své rozhodnutí vycházel z nesprávného právního předpisu při aplikaci nepříslušného zákona, je nesprávná. Autoři obou ve věci opatřených posudků vycházeli při formulaci svých závěrů z § 31 vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Zatímco autor prvního posudku, Ing. A., vyšel z obsahu odstavce druhého citovaného ustanovení, autor revizního posudku vyšel z odstavce třetího citovaného ustanovení. Podle vedlejšího účastníka je namístě ve shodě se závěry znalce Ing. A. provádět ocenění pokácených stromů nikoli jako okrasných dřevin, ale jako palivového dříví. Dále dodal, že žádným objektivním důkazem nebylo v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že to byl právě on, kdo pokácel stromy či většinu z nich, jejichž úhrady se stěžovatel dovolává. Vedlejší účastník žádá, aby ústavní stížnost byla odmítnuta a jemu přiznáno právo na náhradu nákladů právního zastoupení. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jím tvrzená nesprávná aplikace oceňovacího právního předpisu, tedy vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, na výpočet výše škody; dle stěžovatele měla být na tuto otázku aplikována vyhláška Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb. (dále jen jako "vyhláška k zákonu o oceňování majetku"). Podle vyhlášky k zákonu o oceňování majetku při výpočtu výše škody - dle stěžovatele správně - vycházel soud prvního stupně (dle znaleckého posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, Brandýs nad Labem). Na podporu tvrzeného právního názoru o neaplikovatelnosti vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 81/1996 Sb. následně stěžovatel uvádí svou argumentaci. Ústavní soud zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné, ani právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit povahu případů, v nichž nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Jak konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, v řízení o ústavních stížnostech lze za takové považovat případy, ve kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva je spjata s konkurencí norem jednoduchého práva, příp. konkurencí interpretačních alternativ, v nichž se zrcadlí kolize ústavních principů, a konečně za třetí lze za takové považovat případy svévolné aplikace jednoduchého práva [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85), nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 ze dne 16. 1. 2003 (N 7/29 SbNU 47), nález sp. zn. I. ÚS 601/02 ze dne 27. 1. 2004 (N 9/32 SbNU 55), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159), nález sp. zn. II. ÚS 413/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 40/36 SbNU 433) nebo nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)]. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nezávislost soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) nezakládá možnost soudci konat svévolně [např. nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445)]. Takovýto postup se ocitá jednak v rozporu s ústavním postulátem vyloučení svévole (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i obecně pojatým principem rovnosti (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky) a kautelami vyplývajícími ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny). V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421)] Ústavní soud interpretoval pojem svévole např. ve smyslu nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo jako případ, kdy příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. V rovině práva jednoduchého, relevantního v rozsahu ústavněprávního posouzení, na předmětnou věc dopadají ustanovení vyhlášky č. 81/1996 Sb. a vyhlášky k zákonu o oceňování majetku, resp. předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu je - jak to ostatně vymezil stěžovatel svým návrhem - otázka aplikace vyhlášky č. 81/1996 Sb. či vyhlášky k zákonu o oceňování majetku na výpočet výše škody. Krajský soud přitom v relaci k vytyčenému dílčímu aspektu svého rozhodnutí, tedy k rozhodnutí aplikovat ustanovení vyhlášky č. 81/1996 Sb. na výpočet výše škody (resp. z této vyhlášky vycházel znalec Ing. P. A., CSc., přičemž krajský soud se rozhodl z jeho znaleckého posudku vycházet; a contrario potom ve vztahu ke znaleckému posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, v rámci kterého bylo vycházeno z vyhlášky k zákonu o oceňování majetku), pouze uvedl, že "soud prvního stupně shodně s žalobci vychází z toho, že výši škody je třeba vyčíslit jako hodnotu lesního porostu. Vychází proto ze znaleckého posudku Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, který tímto způsobem vyčíslil vzniklou škodu za použití vyhl. č. 279/1997 Sb. Podle názoru odvolacího soudu není v daném případě při úvaze o výši škody namístě vycházet z ceny lesního porostu podle uvedené vyhlášky. Zjištěnému skutkovému stavu, konkrétně zjištění, že škoda vznikla nahodilým pokácením jednotlivých stromů v porostu, který nebyl výsledkem pěstební činnosti žalobců, odpovídá postup podle vyhl. č. 81/1996 Sb.". Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy plyne, že jediným kritériem, na základě kterého se krajský soud rozhodl ap