II.ÚS 460/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 460/15 ze dne 8. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavních stížností obchodní společnosti Darren, s.r.o., IČ: 25278711, se sídlem v Bystrém, Sulkovská 482, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2014 č. j. 8 Afs 29/2014-77, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2014 č. j. 31 Af 112/2011-154, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 7. září 2011 č. j. 4569/11-1200-601251 a rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 23. prosince 2010 č. j. 216200/10/248912608058 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2015 č. j. 8 Afs 30/2014-75, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2014 č. j. 31 Af 113/2011-133, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 7. září 2011 č. j. 4717/11-1200-601251 a rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 23. prosince 2010 č. j. 216214/10/248912608058, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Pardubický kraj jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Finanční úřad v Pardubicích platebními výměry ze dne 23. prosince 2010 č. j. 216200/10/248912608058 a č. j. 216214/10/248912608058 vyměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 6 325 180 Kč a za zdaňovací období roku 2006 ve výši 1 265 040 Kč. V obou případech byla výše daně stanovena podle pomůcek. Finanční ředitelství v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 7. září 2011 č. j. 4569/11-1200-601251 snížilo daňovou povinnost žalobce za zdaňovací období 2005 na částku 2 517 350 Kč. Pokud jde o zdaňovací období roku 2006, rozhodnutím z téhož dne č. j. 4717/11-1200-601251 odvolání zamítlo. Žaloby stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím byly zamítnuty rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2014 č. j. 31 Af 112/2011-154 a č. j. 31 Af 113/2011-133. Její následné kasační stížnosti pak postupně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. prosince 2014 č. j. 8 Afs 29/2014-77 a rozsudkem ze dne 6. ledna 2015 č. j. 8 Afs 30/2014-75. 2. Ústavnímu soudu byla dne 13. února 2015 doručena ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti výše uvedeným rozhodnutím, jež se týkala jí stanovené daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2005; řízení o ní je od počátku vedeno pod sp. zn. II. ÚS 460/15. Dne 6. března 2015 obdržel Ústavní soud její další ústavní stížnost, kterou brojila proti rozhodnutím týkajícím se téže daně, tentokrát však za zdaňovací období 2006; řízení o ní bylo vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 670/15. V obou ústavních stížnostech stěžovatelka namítala, že napadenýma rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Usnesením ze dne 15. září 2015 č. j. II. ÚS 460/15-21 (všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) byly obě spojeny ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. II. ÚS 460/15. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka zdůrazňuje, že situace, kdy její daňovou povinnost bylo možné zjistit jen na základě ztíženého dokazování, nenastala její vinou. Jde o důsledek pochybení správce konkurzní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., jakož i Krajského soudu v Hradci Králové, který nad konkurzním řízením vykonával dozor. Právě v areálu, který byl tímto správcem násilně obsazen, měla mít totiž uskladněnu část svých zásob a řádně vedenou účetní dokumentaci. Správce daně měl pro účely daňového řízení vymáhat její vydání, což však činil jen nedostatečně. Místo toho rezignoval na zjišťování skutečností významných pro správné stanovení daně dokazováním a upřednostnil její stanovení na základě pomůcek, ačkoliv pro takovýto postup nebyly splněny zákonné podmínky. Jeho pochybení nemělo jít k tíži stěžovatelky. 4. Daňová povinnost, která byla stěžovatelce zjištěna podle pomůcek, je podle jejího názoru zcela nepřiměřená a neodpovídá realitě. V tomto ohledu uvedla, že je obchodně výrobním podnikatelským subjektem, jehož většinu obratu tvořila obchodní činnost s marží pohybující se v rozmezí 3 až 11 %, a nikoliv 47 %, resp. 45 %, kterou nesprávně dovodil správce daně. Správce daně aplikoval na posouzení její daňové povinnosti údaje tří srovnávaných výrobních (nikoliv obchodních) podnikatelských subjektů. Selektivně přitom vybral jen některé ze získaných údajů, včetně těch, jež se týkaly tzv. materiálové náročnosti (jež činila 40 až 61 %, resp. 36 až 65 %), kde však s ohledem na odlišnou povahu činnosti není srovnání namístě. Správně se měl tento údaj pohybovat v rozmezí 89 až 97 %. Zcela neodůvodněn zůstal závěr správce daně, který použil ve vztahu k stěžovatelce sazbu 47 %, resp. 45 %, a nikoliv horní procentuální hranici uvedených rozmezí. Zisk představující až 25 % obratu je v oblasti textilní výroby zcela nereálný. Ostatně již třetí srovnávací společnost EVONA a.s., jež měla náplní své podnikatelské činnosti ke stěžovatelce nejblíže, byla v letech 2005 a 2006, alespoň pokud jde o vlastní výrobu, ve ztrátě. Správní soudy se s námitkou nepřiměřenosti zisku vůbec nevypořádaly. 5. To, zda ke stanovení daňové povinnosti dojde na základě dokazování nebo na použití pomůcek, nemůže být závislé na tom, co se správci daně konkrétně hodí. V dané věci však byla jako pomůcky použita i některá zjištění učiněná na základě dokladů o příjmech a výdajích stěžovatelky, které správce daně označil za pomůcky navzdory tomu, že se zjevně jednalo o údaje získané na základě dokazování. Takovýto postup označil Nejvyšší správní soud za nezákonný např. v rozsudku ze dne 25. května 2004 č. j. 2 Afs 25/2003-87. Správně měl být naopak připuštěn přezkum těchto zjištění ve smyslu § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. 6. Správní orgány ani soudy se dále neměly vypořádat a přihlédnout k námitce stěžovatelky, že v jejich vlastních zaúčtovaných výnosech jsou uvedeny nesprávné výnosy. K nesprávnému zaúčtování výnosu ve výši 17 mil. Kč mělo dojít v důsledku toho, že právní titul (dohoda o narovnání), na základě kterého byl tento výnos uskutečněn, byl později konkurzním soudem prohlášen za neplatný z důvodu rozporu s § 14 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, a k jeho uskutečnění tedy nedošlo. Stěžovatelka však tuto skutečnost nemohla předpokládat. Správce daně měl proto k uvedené námitce přihlédnout z úřední povinnosti. Povinnost zohlednit tento výnos při výpočtu daně plyne i z usnesení ze dne 20. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 516/07. Tato námitka se přitom netýká jen zdaňovacího období roku 2005, ale též roku 2006, neboť prodej části pohledávky za úpadcem VITKA Brněnec a.s. ve výši 4 139 215,22 Kč, jež byla správci daně doložena, nemohl s ohledem na vyšší částku, za kterou byla nakoupena, způsobit žádné výnosy. 7. K pochybení pak podle stěžovatelky mělo dojít i tím, že správce daně nepřihlédl k odpisům za pohledávky po lhůtě splatnosti, v důsledku čehož došlo k značnému zkreslení její daňové povinnosti, resp. k jejímu stanovení v nepřiměřené výši. Nelze souhlasit se závěrem, podle něhož bylo možné k těmto odpisům přihlédnout pouze tehdy, pokud by stěžovatelka vytvořila opravné položky, o kterých by řádně účtovala podle § 3 odst. 3 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů. To platí zejména za situace, kdy správce daně použil jako pomůcky některé její účetní doklady, v nichž byly tyto odpisy uvedeny. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spisy vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 29/2014 a 8 Afs 30/2014, dále spisy vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 31 Af 112/2011 a 31 Af 113/2011, jakož i příslušné správní spisy, a požádal účastníky řízení o vyjádření se k ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, k němuž došlo dne 1. ledna 2013, zanikly dosavadní finanční úřady a finanční ředitelství, Ústavní soud (stejně jako před ním správní soudy) jednal jako s účastníky řízení s Odvolacím finančním ředitelstvím a Finančním úřadem pro Pardubický kraj. 9. Nejvyšší správní soud se vyjádřil samostatně ke každé z ústavních stížností. Ve svých vyjádřeních ze dne 4. ledna 2016, podepsaných předsedou senátu 8 Afs, poukázal na to, že podstatná část argumentace stěžovate