II.ÚS 464/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 464/15 ze dne 21. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 2 As 105/2014-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jí podaná kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 23. 4. 2014, č. j. 7 A 47/2012-81, jímž soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejší účastnice. 2. Vedlejší účastnice uložila stěžovatelce rozhodnutím ze dne 13. 5. 2009, č. j. HOL/3899/09, sp. zn. 2009/113/HOL/FTV, pokutu ve výši 50.000 Kč, podle ustanovení § 60 odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání"), a to za porušení ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Žalovaná rozhodla o uložení pokuty poté, co dospěla k závěru, že v premiéře dne 22. 9. 2008 v 20:28:50 hod. na programu Prima televize označením sponzora Rama, produkt Classic Idea! Multivita (sponzor upoutávky, mutace 1) stěžovatelka porušila povinnost zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově oddělit reklamu od ostatních částí programu. 3. Dotčené rozhodnutí nejprve městský soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 Ca 222/2009-40, zrušil pro nepřezkoumatelnost, neboť z napadeného rozhodnutí nevyplynulo, jakým způsobem vedlejší účastnice splnila upozorňovací povinnost ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ke kasační stížnosti vedlejší účastnice Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 6 A 26/2010-123 (dále též "první rozsudek"), tento rozsudek městského soudu zrušil, a to poté, kdy věc byla předložena rozšířenému senátu za účelem vyřešení zásadní právní otázky - způsobu, jakým má být splněna podmínka upozornění dle ustanovení § 59 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání v případě, že se jedná o porušení zákazu neoddělené reklamy odvysíláním reklamy, namísto sponzorského vzkazu (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010-101; dále též "usnesení rozšířeného senátu"). Městský soud v Praze v následném řízení žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem dne 29. 11. 2012, č. j. 7 A 47/2012-144. Tento rozsudek městského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatelky opětovně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 6 As 1/2013-31 (dále též "druhý rozsudek"), a to z důvodu, že městský soud zcela pominul vypořádat se se žalobními body týkajícími se záměny provozovatelů vysílání a nedostatků úvah vedlejší účastnice při posuzování kritérií pro uložení sankce. 4. Dalším (v pořadí třetím) rozsudkem městský soud dospěl k závěru, že předmětný spot naplňuje kritéria reklamy, podmínka pro uložení pokuty spočívající v předchozím upozornění dle ustanovení § 59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání byla splněna, není dán důvod předkládat Soudnímu dvoru Evropské Unie předběžnou otázku výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU a skutek není na místě posuzovat podle příznivější právní úpravy ve znění novely zákona č. 132/2010 Sb. Zároveň neshledal, že by rozhodnutí bylo nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, kdy navíc tyto námitky byly uplatněny opožděně a jsou proto nezpůsobilé vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud tedy dovodil, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, k jakým kritériím dle ustanovení § 61 odst. 2 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání při ukládání pokuty vedlejší účastnice (žalovaná) přihlédla a jaká kritéria dle ustanovení § 61 odst. 3 cit. zákona považovala za rozhodná při stanovení výše pokuty. 5. Rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou. V odůvodnění Nejvyšší správní soud nejprve vyzdvihl, že městský soud správně nepokračoval v argumentaci k opakované polemice stěžovatelky se závěry závazně vyslovenými Nejvyšším správním soudem v dřívějších rozhodnutích, a to především ve vztahu k otázce, zda předmětný obchodní spot a jemu předcházející upozornění naplňují kritéria reklamy. Totožné platí též o posouzení podmínek pro uložení pokuty spočívající v předchozím upozornění dle ustanovení § 59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání či nutnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Proto se ve svém přezkumu Nejvyšší správní soud soustředil pouze na posouzení toho, zda došlo k namítané záměně provozovatelů televizního vysílání v textu napadeného rozhodnutí správního orgánu, a zda byla naplněna zákonná kritéria pro uložení pokuty. K prvé otázce Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že došlo k částečné záměně stěžovatelky a jiného provozovatele televizního vysílání a v tomto ohledu je tedy rozhodnutí vedlejší účastnice nesrozumitelné. Zároveň Nejvyšší správní soud odmítl (na rozdíl od městského soudu), že by tuto námitku stěžovatelka vznesla opožděně, neboť byla uplatněna již v podané žalobě, při ústním jednání došlo jen k její přípustné konkretizaci. Přesto soud neshledal, že by tento důvod postačoval ke zrušení napadeného rozhodnutí městského soudu, neboť výrok rozhodnutí by byl stejný i za situace, kdyby k dotčené vadě řízení vůbec nedošlo. Vytkl přitom, že v provedeném správním řízení bylo postaveno na jisto, že stěžovatelka se odvysíláním reklamního spotu dopustila porušení povinnosti podle ustanovení § 48 odst. 4 písm. a) zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání a uložení pokuty podle ustanovení § 61 odst. 1 písm. l) tohoto zákona tedy bylo důvodné, kdy vedlejší účastnice řádně zohlednila kritéria pro stanovení výše pokuty a tato pokuta byla vyměřena v přiměřené výši (lze ji hodnotit jako výchovnou, plnící především preventivní funkci). II. 6. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo její práva na přístup k soudu, zákonného soudce a na spravedlivý proces, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále stěžovatelka namítá porušení principu nulla poena sine lege zakotveného v čl. 39 Listiny. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje předně ve skutečnosti, že se Nejvyšší správní soud odmítl vypořádat s částí námitek podané kasační stížnosti, o kterých mylně usoudil, že již byly řešeny předešlým rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. V této souvislosti především vytýká, že se ani v jednom ze svých rozhodnutí soudy nevypořádaly s otázkou, zda byla splněna podmínka předchozího upozornění ve smyslu ustanovení § 59 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kdy Nejvyšší správní soud sice ve svém prvním rozhodnutí "dotvořil" odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vedlejší účastnice, když namísto vedlejší účastnice uvedl, v čem spatřuje typovou podobnost jednání stěžovatelky, pro které byla upozorněna na porušení zákona, s jednáním, za které byla stěžovatelka v posuzované věci pokutována, nikterak se však nezabýval opakovaně vznášenou námitkou, že vydání tohoto upozornění na porušení zákona nepředcházelo deliktní jednání stěžovatelky. Nikterak tedy neřešil, zdali toto podkladové rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního bylo vydáno v souladu se zákonem a zdali tedy stěžovatelka byla včas seznámena s podstatou obvinění, které proti ní bylo vzneseno. V tomto postupu stěžovatelka spatřuje též zásah do práva na řádnou obhajobu. Stěžovatelka dále obsáhle namítá, že Nejvyšší správní soud, ačkoliv je soudem poslední instance, nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž se řádně nevypořádal s návrhem stěžovatelky na takový postup. V této souvislosti upozorňuje, že svou námitku směřovala nikoli vůči procedurálním otázkám, které jsou směrnicí č. 2010/13/EU o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (dále jen "směrnice o audiovizuálních mediálních službách") neřešeny, nýbrž vůči pojmu reklama a sponzorský vzkaz, který naopak touto směrnicí upraven je. Závěrem stěžovatelka namítá, že skutková podstata správního deli