II.ÚS 477/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 477/05 ze dne 19. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti obchodní společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a. s., IČ: 60193336, se sídlem Olšanská 55/5, Praha 3 , zastoupené JUDr. Mgr. Martinem Kramářem, advokátem v Praze, směřující proti cenovému rozhodnutí č. 03/PROP/2002 Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 5. 2002, č. j. 12595/2002-611, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 As 4/2004-138, za účasti Nejvyššího správního soudu, a Českého telekomunikačního úřadu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka podanou ústavní stížností navrhla zrušit v záhlaví specifikované cenové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "Úřad"). Tvrdí, že Úřad jeho vydáním nepřípustně zasáhl její Ústavou garantovaná práva, konkrétně stanoveným postupem se domáhat svých práv [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], v mezích zákonů svobodně podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny), a právo na to, aby vůči ní byla státní moc uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Zároveň stěžovatelka žádá zrušit výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým bylo dle jejího přesvědčení porušeno právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), a právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka coby provozovatelka veřejné telekomunikační sítě v rozhodné době realizovala široké spektrum různých služeb propojení. Jednou z těchto služeb byla i služba umožňující účastníkům veřejné telefonní sítě vytáčený přístup ke službám "zprostředkování přístupu uživatelů ke službám sítě Internet" v případech, kdy je uživatel této služby účastníkem veřejné telekomunikační sítě jiného provozovatele, než ke které má přístup poskytovatel dané služby. Provozovateli telekomunikační sítě, jenž službu poskytuje, náleží úhrada, cena za propojení. Zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen "telekomunikační zákon") obsahuje pravidla pro tvorbu cen za propojení. Na cenách se tak mohou vzájemně dohodnout propojení provozovatelé. Pro případ nedohody zákon ukládá Úřadu stanovit způsob výpočtu ceny za propojení, a to formou cenového rozhodnutí zveřejněného v Telekomunikačním věstníku. Úřad tak také postupoval a napadeným cenovým rozhodnutím č. 03/PROP/2002 (vydaným podle § 95 bod 7, k provedení § 78 odst. 2 a odst. 5 telekomunikačního zákona, ve znění zákona č. 274/2000 Sb., a podle § 2b odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, a s odkazem na § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů) způsob výpočtu ceny za propojení veřejných pevných telekomunikačních sítí pro poskytování telekomunikačních služeb zprostředkování přístupu uživatelů ke službám sítě Internet prostřednictvím propojovacího bodu stanovil, a též stanovil minimální ceny za tuto službu propojení. Stěžovatelka cenové rozhodnutí napadla nejprve žalobou u správního soudu - Městského soudu v Praze, který žalobu usnesením ze dne 16. 9. 2003, č. j. 28 Ca 445/2002-108, odmítl jako nepřípustnou s tím, že rozhodování správního orgánu o ceně za propojení v případě nedohody smluvních stran je rozhodováním o soukromém a nikoliv veřejném právu. Tento závěr pak na základě stěžovatelkou podané kasační stížnosti revidoval Nejvyšší správní soud. V odůvodnění nyní napadeného rozsudku nejprve obecně vyložil rozdíl mezi postupem Úřadu podle ustanovení § 78 odst. 2 telekomunikačního zákona (zmocnění stanovit způsob výpočtu cen za propojení v případě nedohody smluvních stran) a postupem podle § 78 odst. 5 téhož zákona ve znění účinném v době vydání napadeného cenového rozhodnutí (rozhodování o sporech v oblasti cen za propojení). Byť správní orgán v napadeném cenovém rozhodnutí odkazoval na obě uvedená ustanovení telekomunikačního zákona, z obsahu je dle Nejvyššího správního soudu nepochybné, že se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 2 telekomunikačního zákona, neboť reguluje cenu za propojení obecně, bez vztahu k nějakému konkrétním sporu smluvních stran a konkrétní smlouvě o ceně za propojení. Jde o veřejnoprávní regulaci v oblasti cen, záležitost proto do věcné příslušnosti soudů rozhodujících věci soukromého práva nepatří. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že je dán jiný právní důvod k odmítnutí žaloby, neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1, 2 soudního řádu správního. Ve správním soudnictví lze totiž přezkoumat toliko akty označované jako konkrétní či individuální, nikoliv však správní akty abstraktní. Abstraktním aktem normativní povahy je i posuzovaný cenový výměr. Správní žaloba tak byla důvodně odmítnuta, byť se tak mělo stát s odkazem na § 68 písm. b) a nikoliv § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. Stěžovatelka s tímto stanoviskem nesouhlasí. Na rozdíl od Nejvyššího správního soudu je přesvědčena, že napadené cenové rozhodnutí Úřadu obsahuje konkrétní úpravu subjektivních práv a povinností stěžovatele, a proto je individuálním správním aktem přezkoumatelným na základě ústavní stížnosti Ústavním soudem. Úřad nemohl napadené rozhodnutí vydat jako normativní akt, neboť by překročil svou zákonem stanovenou normativní pravomoc, a to dle stěžovatelky z té příčiny, že v rozhodnutí smísil pravomoc normativní s pravomocí rozhodovat spory o ceny, jak vyplývají z § 78 odst. 2, resp. § 78 odst. 5 telekomunikačního zákona. Na podporu tohoto svého názoru se stěžovatelka dovolává vyjádření Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a vyjádření Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (konkrétně konstatování, že cenové rozhodnutí Úřadu nemůže být právním předpisem, pokud by v něm Úřad směšoval pravomoc normativní s pravomocí řešit spory). Předmětné cenové rozhodnutí dále namísto obecného stanovení způsobu výpočtu ceny za propojení určuje tuto cenu zcela konkrétním způsobem jako cenu minimální. Protože tedy cenové rozhodnutí nemá obecný předmět, nemůže jít o právní předpis; stěžovatelka zde poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, kde se uvádí: "Právní norma určuje svůj předmět a subjekty jako třídy definičními znaky, a nikoliv určením (výčtem) jejich prvků." Navíc stanovit minimální cenu neumožňoval Úřadu žádný právní předpis. Posuzovat předmětné cenové rozhodnutí jako právní předpis brání i fakt, že jeho účinnost byla Úřadem stanovena bez ohledu na uveřejnění v Telekomunikačním věstníku či Cenovém věstníku. Stěžovatelka se dále dovolává usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 449/02, kterým byla odmítnuta pro nepřípustnost její ústavní stížnost směřující proti nyní napadenému cenovému rozhodnutí Úřadu; nepřípustnost ovšem Ústavní soud nedovodil z normativní povahy napadeného aktu, nýbrž ze skutečnosti, že stěžovatelka souběžně s ústavní stížností podala též žalobu k Městskému soudu v Praze (který o ní posléze rozhodl usnesením shora již zmiňovaným). Dále stěžovatelka poukazuje na fakt, že v době vydání napadeného cenového rozhodnutí bylo přibližně 99,62% všech koncových účastníků veřejné telefonní služby poskytované prostřednictvím pevných sítí v České republice účastníky stěžovatelky. Z toho dovozuje, že Úřad svým cenovým rozhodnutím zasáhl do majetkové sféry stěžovatelky zcela konkrétně. Uvedené skutečnosti vedly stěžovatelku k přesvědčení, že její návrh na zrušení cenového předpisu měl být správními soudy přezkoumán, a jelikož se tak nestalo, bylo jí upřeno právo domáhat se ochrany u soudu. V této souvislosti upozorňuje na článek 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002, o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací, který požaduje zavedení účinných mechanismů zajišťujících uživateli či podniku v oblasti elektronických komunikací, dotčeným rozhodnutím vnitrostátního regulačního orgánu, právo na opravný prostředek proti rozhodnutím, o němž rozhodne na stranách nezávislý orgán, a není-li soudním orgánem, pak jeho rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu. Národní procesní předpisy je podle stěžovatelky nutno vykládat s vědomím nadřazenosti Evropského práva, proto bylo namístě soudní přezkum cenového rozhodnutí připustit. Cenové rozhodnutí mělo negativní dopad do majetkové sféry stěžovatelky, když Úřadem stanovený způsob výpočtu ceny za propojení nezohlednil její náklady a právo na přiměřený zisk. V tom spatřuje nepřípustný zásah do práva vlastnit majetek a svobodně podnikat. Stanovením minimální ceny za propojení Úřad potlačil smluvní svobodu stěžovatelky coby derivát ústavní ochrany vlastnictví. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka na