II.ÚS 565/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 565/16 ze dne 12. 9. 2016 N 169/82 SbNU 639 K interpretaci ustanovení § 22 odst. 2 OZ s ohledem na princip autonomie vůle účastníků smluvního vztahu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 12. září 2016 sp. zn. II. ÚS 565/16 ve věci ústavní stížnosti Ivy Krestové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 15 Co 363/2014-476 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014 č. j. 21 C 324/2005-455, vydaným v řízení o žalobě o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytu, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Jakuba Matouška, zastoupeného Mgr. Martinou Pešákovou, advokátkou, se sídlem Kozinova 2, Šumperk, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2015 č. j. 15 Co 363/2014-476 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014 č. j. 21 C 324/2005-455 byla porušena základní práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i na autonomii vůle podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2016, stěžovatelka napadla obě rozhodnutí obecných soudů označená výše a učiněná ve věci, v níž ji nynější vedlejší účastník žaloval o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytu v domě č. p. XY na ul. B. v Brně za období od března do května roku 2005; v rámci řešení předběžné otázky šlo o to, zda je či není platná nájemní smlouva, kterou sjednal k bydlení v domě otec stěžovatelky (zastoupený jejím manželem) jako pronajímatel a stěžovatelka jako nájemkyně dne 1. 6. 1992 (dále jen "nájemní smlouva"). Žalobce úspěšně tvrdil neplatnost předmětné smlouvy. Stěžovatelka nyní namítala, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, principů autonomie vůle účastníků smlouvy, legitimního očekávání stěžovatelky, právní jistoty, zákazu libovůle a zásady pacta sunt servanda (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava", čl. 2 odst. 3, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). 2. Městský soud v Brně, vázaný v opakovaném kasačním rozsudku vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu, žalobě vyhověl. Shledal, že při uzavření nájemní smlouvy vznikl rozpor mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného. 3. Odvolací Krajský soud v Brně poté setrval na své dřívější interpretaci věci a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V podrobném odůvodnění rozvinul své úvahy o nájemní smlouvě s tím, že eliminoval pouze jeden sporný aspekt věci. V případě vztahu zastoupení pronajímatele Ing. Buršíka Bořivojem Krestou a smluvního statusu Ivy Krestové jako nájemkyně nešlo o kolizi, přestože manželé Krestovi byli společně zmocněni Ing. Buršíkem k veškerému jednání týkajícímu se domu a přilehlých nemovitostí. Další argumentace však důsledně staví na rozporu zájmů pronajímatele zejména s nájemkyní, i s jeho zástupcem. Poněvadž každá ze smluvních stran sleduje ve smlouvě svůj užitek a prospěch, dostali se do protikladného postavení nájemkyně a pronajímatel; jejich vztah je nerovný co do smluveného rozsahu užívání domu i peněžního vypořádání vzájemných práv a povinností. II. 4. Ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka, že nájemní smlouva je obsahově též smlouvou inominátní, kterou stranám připravoval komerční právník JUDr. Urbanec (smlouvu pak podepsal za Ing. Buršíka Bořivoj Kresta, pronajímatel však byl aktivní při přípravě smlouvy). Nešlo jen o nájem pro dceru a její domácnost, ale také o tzv. "odbydlení oprav" poté, co dcera investovala do nezbytných oprav otcova majetku. 5. Postavil-li odvolací soud své závěry na ustanovení § 22 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.") o tom, že rozpor zájmů zastoupeného a zástupce vylučuje platné zastoupení, dopustil se nesprávné interpretace zákona. Presumuje kolizi zájmů účastníků nájemní smlouvy a odhlíží od toho, že smlouva byla sjednána mezi otcem a dcerou; ostatně i odvolací soud připustil, že podle dokazování hodnotily obě strany koncept nájemní smlouvy jako "vzájemně vyvážený". Z důkazní situace tak žádný reálný zájmový konflikt evidentně nevyplývá. 6. Výsledkem úvah a rozhodování odvolacího soudu je nynější popření práva stěžovatelky užívat byt v domě, což znamená popření individuální spravedlnosti. Rozsudek je zatížen formalistickým výkladem podústavní normy a upírá někdejším účastníkům nájemní smlouvy jejich základní právo na autonomii vůle. V úvahách soudu druhého stupně zcela zanikla role dcery vlastníka domu (a její rodiny), jež zajistila rozsáhlou rekonstrukci domu. Úkolem soudu, nyní nesplněným, je rozpoznat skrze zákon spravedlnost [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013 (N 42/68 SbNU 425)]. III. 7. Ve vyjádření k ústavní stížnosti vyšel Městský soud v Brně z geneze rozhodování sporu a konstatoval, že situace vlastníků domu, většinou osob vyššího věku, které v době nastupujícího podnikatelského prostředí nedisponovali dostatečnými finančními prostředky na udržování, resp. opravy nemovitostí, byla dosti běžná. Skutečnost, že si nájemce, zde rodinný příslušník, nájemné se svou rodinou tzv. odbydlel, nenavodila střet zájmů s pronajímatelem. Odvolací soud tu uvažoval o nevýhodnosti postavení pronajímatele jen v rovině teoretické. Soudkyně, jež věc na prvním stupni projednávala a rozhodovala, se ztotožnila s obsahem ústavní stížnosti. 8. Krajský soud v Brně velmi stručně bez dalšího odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, v němž je právní názor dostatečně vyjádřen. 9. Vedlejší účastník se vyjádřil skrze podání své zástupkyně a tvrdil, že již samotná nájemní smlouva nemohla být uzavřena v roce 1992, neboť o ní z rozsáhlé rodiny "nikdo neslyšel". V tomto směru o ní shodně vypovídaly manželka Ing. Buršíka, která s ním žila ve společné domácnosti, i všechny tři sestry stěžovatelky, jakož i nájemce jiného bytu v domě - svědek Vašíček. Stěžovatelka ostatně nepředložila nájemní smlouvu v dědickém řízení po Ing. Buršíkovi. JUDr. Urbanec byl komerčním právníkem Bořivoje Kresty a jeho výpověď není věrohodná. O rozporu v zájmech účastníků nájemní smlouvy vypovídají jednostranné smluvní pokuty v milionech Kč, odstupné vůči nájemkyni a další jednostranně započtené částky včetně hodnoty 400 tis. Kč za užívání suterénu Buršíkovými, vše v neprospěch Ing. Buršíka. Ten zemřel v roce 1995 v pokročilém věku a suterénní prostory, k užívání nezpůsobilé, mohl tak užívat pouze tři roky. Zmiňuje-li stěžovatelka individuální spravedlnost, pak stěžovatelka bydlí a bydlela v domě zdarma již od poloviny 80. let, a má tak všechny případné investice "již dávno odbydlené". IV. 10. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána v otevřené lhůtě, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva, obsahuje veškeré náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splněn byl i požadavek povinného zastoupení stěžovatelky. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu se neshledává, že by případné ústní jednání přispělo k objasnění věci. V. 11. Ústavní stížnost je důvodná. 12. Posouzení věci v rovině ochrany základních práv a svobod musí proběhnout cestou ústavně konformní interpretace nájemní smlouvy, zejména v kontextu ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák., podle něhož "zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného". 13. Při interpretaci smlouvy podle ústavního práva hraje vůdčí roli vůle jejích účastníků při tvorbě smlouvy a výkladu jejího textu. Hlavní slovo tu současně mají dva principy. Podle prvního z nich nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem smluvních ustanovení; významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Podle druhého je pak dána priorita takového výkladu kontraktu, jenž nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá. Neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoli zásadou; ustanovení o neplatnosti právních jednání (úkonů) je třeba vykládat restriktivně, jinak by došlo k rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny o šetření podstaty a smyslu základních práv v relaci k jejich zákonným omezením [srov. nález ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63), nález ze dne 14. 4. 2005 sp.