II.ÚS 618/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 618/18 ze dne 21. 2. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oživení, o. s., se sídlem Muchova 232/13, Praha 6, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 8 A 215/2016-48, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 As 311/2017-39, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení a OTE, a. s., se sídlem Sokolovská 192/79, Praha 8, zastoupené Dr. Martinou Jankovskou, advokátkou se sídlem Varšavská 714/38, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: V řízení o ústavní stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2017, č. j. 8 A 215/2016-48, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 As 311/2017-39, se pokračuje. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. 2. II. senát Ústavního soudu shledal, že podstata stížnostní argumentace spočívá v poukazu na rozpor mezi právními názory obsaženými ve dvou nálezech Ústavního soudu - konkrétně v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 ("nález Letiště Praha"), a v nálezu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ("nález ČEZ"), a to z hlediska výkladu pojmu "povinný subjekt" podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. 3. Protože II. senát příslušný k projednání a rozhodnutí v této věci dospěl při jejím předběžném projednání k názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ČEZ ve vztahu k možnému podřazení obchodní společnosti, jejímž společníkem je stát nebo územně samosprávný celek, pod pojem "veřejná instituce" ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a současně ve shodě s názorem Nejvyššího správního soudu shledal podstatný obsahový rozpor obou citovaných nálezů, přerušil usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. II. ÚS 618/18-58, řízení a podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu podal návrh stanoviska plénu. II. 4. Podstata tohoto návrhu stanoviska spočívala v právní větě: "Veřejnou institucí" z hlediska základního práva na přístup k informacím je taková právnická osoba, v níž má stát nebo jiná veřejnoprávní korporace většinovou majetkovou účast. Tato právní věta byla v návrhu stanoviska odůvodněna následujícím způsobem: 1. "Pojem "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" byl do tohoto zákona vložen novelou provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů. Zákonem č. 61/2006 Sb., účinným od 23. 3. 2006, pak byla z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím vypuštěna slova "hospodařící s veřejnými prostředky", takže od účinnosti této novely má žadatel právo na informace vztahující se k působnosti veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými prostředky, či nikoli, splňuje-li kritéria pro její podřazení pod tento pojem. 2. Výkladem pojmu "veřejná instituce" a otázkou, zda lze za veřejnou instituci označit i soukromoprávní subjekty, se v minulosti opakovaně zabýval jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud. Jejich judikatura nicméně prošla určitým vývojem, který se odráží právě v nyní posuzovaném případě. 3. Nejvyšší správní soud nejprve v rozsudku ze dne 17. 1. 2006, č. j. 6 As 52/2004 - 67, (č. 851/2006 Sb. NSS), odmítl, že by soukromoprávní subjekt, zde konkrétně státní podnik Letiště Praha, mohl být veřejnou institucí. Ústavní soud ovšem toto rozhodnutí zrušil opakovaně citovaným nálezem Letiště Praha, když vymezil následující určující kritéria pro hodnocení toho, zda se jedná o veřejnou nebo soukromou instituci: (1.) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti, či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), (2.) hledisko osoby zřizovatele (tj. zda je zřizovatelem stát, či nikoli), (3.) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (zda dochází ke kreaci orgánů státem, či nikoli), (4.) existence, či neexistence státního dohledu nad činností instituce, a konečně (5.) veřejný nebo soukromý účel instituce. Rozhodující je přitom podle Ústavního soudu "převaha znaků", jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické. 4. Na nález Letiště Praha Ústavní soud souhlasně navázal v řadě svých dalších rozhodnutí (viz např. nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/2010; nález ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10; nález ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1885/09; či nález ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14). 5. Z citovaných kritérií vymezených v nálezu Letiště Praha následně vycházel Nejvyšší správní soud, když za "veřejné instituce" povinné poskytovat informace postupně označil řadu soukromoprávních subjektů: FC Hradec Králové, a. s. (rozsudek ze dne 29. 5. 2008, č. j. 8 As 57/2006-67, č. 1688/2008 Sb. NSS); ČEZ, a. s. (rozsudek ze dne 6. 10. 2009, č. j. 2 Ans 4/2009-94, č. 1972/2010 Sb. NSS); České dráhy, a. s. (rozsudek ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 As 48/2011-129); Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s. (rozsudek ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 114/2011-121, č. 2494/2012 Sb. NSS); Plzeňské městské dopravní podniky, a. s. (rozsudek ze dne 28. 1. 2014, č. j. 8 As 86/2013-33); Teplárna České Budějovice, a. s. (rozsudky ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 As 137/2012-52, a ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9 As 60/2012-62); Liberecká IS, a. s. (rozsudek ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 As 75/2013-53); Lužická nemocnice a poliklinika, a.s. (rozsudek ze dne 6. 5. 2015, č. j. 6 As 115/2014-35); Sportovní areály města Kladna s.r.o. (rozsudek ze dne 24. 11. 2016, č. j. 9 As 205/2016-29); Pražská plynárenská Servis distribuce, a.s., člen koncernu Pražská plynárenská, a.s. (rozsudek ze dne 22. 2. 2017, č. j. 7 As 349/2016-23); TEPO s. r. o. (rozsudek ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 As 199/2016-41); JIŽNÍ CENTRUM BRNO, a. s. (rozsudek ze dne 21. 3. 2013, č. j. 4 As 82/2012-90) či společnost s ručením omezeným TIKANAS (rozsudek ze dne 19. 2. 2013, č. j. 8 Aps 5/2012-47, č. 2844/2013 Sb. NSS). 6. V rozsudku sp. zn. 2 Ans 7/2010 Nejvyšší správní soud k postavení ČEZ rovněž připomenul, že "žalovaný je povinným subjektem i podle atomového zákona, a to z toho titulu, že je držitelem povolení ve smyslu jeho § 9, z čehož mu vyplývají povinnosti podle § 17 a následujících, včetně povinnosti uložené mu v § 17 odst. 1 písm. k), tedy poskytovat veřejnosti informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, které nejsou předmětem státního, služebního ani obchodního tajemství. ... Při tomto vymezení není vůbec namístě hledat mezi jednotlivými ustanoveními atomového zákona a zákona č. 106/1999 Sb. vztah generality a speciality, neboť se vzájemně nederogují, nýbrž doplňují a z každého z nich vyplývá podmnožina celkové množiny informací, kterou má žalovaný poskytovat. Má tak poskytovat jednak "informace o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany" podle § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona; a jednak informace vztahující se k jeho působnosti podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ... Tak z podmnožiny informací o zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany jsou vyloučeny v § 17 odst. 1 písm. k) atomového zákona informace, které jsou předmětem státního, služebního nebo obchodního tajemství. Obdobně z podmnožiny informací vztahujících se k působnosti žalovaného coby povinného subjektu podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. jsou jeho dalšími ustanoveními vyloučeny například utajované skutečnosti podle § 7, obchodní tajemství podle § 9 (a zdejší soud si je vědom, že vzhledem k povaze činnosti žalovaného bude právě obchodní tajemství vylučovat z poskytování celou řadu informací, jež spadají do předmětu jeho činnosti), majetkové poměry podle § 10 a celá řada dalších typů informací vymezených zejména v § 8a a § 11." 7. Tuto judikaturu plně aproboval i Ústavní soud v několika usneseních, jimiž neshledal zásah do základních práv, a odmítl proto pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti výkladu správních soudů, které postavení "veřejné instituce" přiznaly společnostem Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (usnesení ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 330/12), či Brněnské komunikace a.s. (usnesení ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1705/13). V nálezu sp. zn. I. ÚS 3930/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 115/77 SbNU 685) Ústavní soud konstatoval (bod 22), že "obecné soudy již dříve rozhodly, že CHAPS je v dané oblasti povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť na CHAPS b