II.ÚS 655/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 655/11 ze dne 30. 8. 2011 N 144/62 SbNU 225 Lhůta pro oprávnění nejvyššího státního zástupce zrušit nezákonné usnesení (§ 174a trestního řádu)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 655/11 ve věci ústavní stížnosti J. L. D. proti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010, kterým bylo zrušeno usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 1 ZT 326/2008, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci, dále ve věci stěžovatelova návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhu na zrušení § 174a a 173a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení. Výrok I. Nerespektováním principu obsaženého v čl. 8 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod bylo usnesením nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí garantované v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ve vztahu ke stěžovateli ruší. III. Návrh na zrušení § 174a a 173a trestního řádu se odmítá. IV. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. 3. 2011 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení nejvyššího státního zástupce ze dne 31. 1. 2011 sp. zn. 1 NZA 1136/2010 s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vymezil dva okruhy námitek. Za prvé: napadené usnesení, které se v úvodu samo označuje za rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, ve skutečnosti nevydal nejvyšší státní zástupce, ale jeho náměstek. To je zřejmé z toho, jak je usnesení v závěru podepsáno. Rozhodnutí, které učinil náměstek nejvyššího státního zástupce, by bylo z hlediska kompetence subjektu rozhodnutí přijatelné za předpokladu, že by zákon svěřoval toto rozhodnutí Nejvyššímu státnímu zastupitelství (dále též jen "NSZ"). Zákon však celý § 174a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "TŘ") uvozuje nadpisem "Oprávnění nejvyššího státního zástupce" a v § 174a odst. 1 TŘ výslovně uvádí, že oprávnění rušit usnesení nižších státních zástupců má nejvyšší státní zástupce. Tím je nejvyšší státní zástupce identifikován jako jediná osoba, které přísluší uvedené oprávnění. Nikomu jinému, zejména ne jinému státnímu zástupci, byť by byl státním zástupcem činným u Nejvyššího státního zastupitelství, zákon toto oprávnění nedává, a to ani v případě, že jde o náměstka nejvyššího státního zástupce (nehledě na to, že státní zástupce v této funkci nemá žádná zvláštní procesní práva podle trestního řádu a je jen orgánem správy a řízení státního zastupitelství). Pokud § 174a odst. 2 TŘ svěřuje určitá dílčí pomocná oprávnění (vyžadovat spisy, dokumenty, materiály a zprávy a provádět prověrky) osobě označené jako "státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství", zvýrazňuje se tím to, že samotné rozhodnutí může učinit jedině nejvyšší státní zástupce. Logika konstrukce, podle které je oprávnění uvedené v § 174a odst. 1 TŘ svěřeno výlučně do rukou osoby nejvyššího státního zástupce, je v tom, že jde o extrémně závažný zásah do právních poměrů vytvořených pravomocným rozhodnutím, jímž bylo skončeno trestní stíhání, a to zásah, jehož účinky spočívají v obnovení stavu probíhajícího trestního stíhání, což je materiálně vzato totožné s účinky rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. 3. Druhou námitkou stěžovatele je, že ve vztahu k němu bylo rozhodnuto po uplynutí lhůty tří měsíců od právní moci usnesení o postoupení věci. Podle § 174a odst. 1 TŘ nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v části, která se týká stěžovatele, nabylo právní moci dne 25. 10. 2010, tedy dne, kdy byla usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta jeho stížnost. Jasně to vyplývá z § 140 odst. 1 písm. b) bodu cc) TŘ, podle něhož usnesení je pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak podaná stížnost byla zamítnuta. Ustanovení § 140 odst. 3 TŘ pak výslovně stanoví, že stížnost, která se týká jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit. Usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 se týkalo dvou osob, tj. jednak stěžovatele a jednak Ing. O. M., a z tohoto hlediska mělo dvě oddělitelné části. Přicházelo proto v úvahu, že usnesení může nabýt právní moci ve vztahu ke každému v jinou dobu. Lhůta tří měsíců stanovená v § 174a odst. 1 TŘ ve vztahu ke stěžovateli uplynula dne 25. 1. 2011. Bylo proto vyloučeno, aby nejvyšší státní zástupce, resp. jeho náměstek, zrušil usnesení o postoupení věci až dne 31. 1. 2011, tedy po uplynutí lhůty. V odůvodnění napadeného usnesení se k otázce dodržení uvedené lhůty konstatuje, že usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 nabylo právní moci dne 4. 1. 2011, tj. po uplynutí zákonné lhůty k podání stížnosti oprávněných osob. Pokud tento závěr platí ve vztahu k osobě Ing. O. M., rozhodně nemůže platit ve vztahu ke stěžovateli. Oprávnění stěžovatele podat stížnost spadalo do doby tří dnů od doručení usnesení obhájci stěžovatele (3. 9. 2010), žádné jiné osoby nebyly oprávněny podat ohledně stěžovatele stížnost a o stížnosti podané v zákonné lhůtě tří dnů od doručení bylo rozhodnuto dne 25. 10. 2010 usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Tímto dnem nabylo usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 v části, která se týká stěžovatele, právní moci a od tohoto dne běžela lhůta tří měsíců uvedená v § 174a odst. 1 TŘ. 4. Pokud jde o možnost nejvyššího státního zástupce zrušit ohledně stěžovatele usnesení o postoupení věci, podotýká stěžovatel, že právní moc usnesení, která nastává tím, že podaná stížnost byla zamítnuta, nastupuje dnem, kdy bylo o zamítnutí rozhodnuto, tj. bez ohledu na to, kdy případně bylo usnesení o zamítnutí stížnosti doručeno oprávněné osobě. V odůvodnění napadeného usnesení není vysvětleno, kdo je míněn osobami oprávněnými podat stížnost. Z § 171 odst. 2 TŘ vyplývá, že stížnost může podat obviněný, a je-li znám, též poškozený. Podle § 43 odst. 1 TŘ je poškozeným ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. V této věci žádný poškozený ve skutečnosti není. Škoda ostatně ani není zákonným znakem trestného činu, pro který je stěžovatel stíhán. Nepřicházelo proto v úvahu, aby nějaký poškozený proti výroku o postoupení věci mohl podat stížnost. I kdyby nejvyšší státní zástupce považoval někoho takového za oprávněného stížnost podat, nepřicházelo v úvahu podání takové stížnosti poté, co státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze rozhodl o stížnosti. Podle § 146 odst. 2 písm. b) TŘ, jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí státní zástupce nadřízenému státnímu zástupci. Toto ustanovení vyjadřuje princip, že o stížnostech podaných proti témuž usnesení se rozhoduje jedním usnesením, a nikoli postupně více usneseními o jednotlivých stížnostech. Z toho vyplývá, že rozhodne-li nadřízený státní zástupce o zamítnutí nedůvodné stížnosti některé z oprávněných osob, nabývá usnesení právní moci. Pokud je případně poté prvostupňové usnesení státního zástupce doručeno ještě nějaké další osobě, byť by šlo o osobu, která jinak je oprávněna podat stížnost, nemůže to mít na právní moc usnesení žádný vliv a tato osoba již stížnost podat nemůže, protože by šlo o stížnost proti pravomocnému usnesení. Nedostatek doručení takové osobě pak lze konstatovat nanejvýš jako vadu řízení předcházejícího usnesení