II.ÚS 82/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 82/07 ze dne 17. 1. 2008 N 13/48 SbNU 135 Charakter řízení o přestupku jako řízení o oprávněnosti trestního obvinění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 17. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 82/07 ve věci ústavní stížnosti M. P. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 30/2005-35 ze dne 27. 9. 2006, vydanému ve věci rozhodnutí správních orgánů, kterými byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Olomouckého kraje jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 As 30/2005-35 se ruší. Odůvodnění I. Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedenému rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o jeho kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2005 č. j. 58 Ca 37/2003-11. Tvrdí, že postupem Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny tím, že státní moc nebyla uplatněna v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje průběh celého řízení, který je v další části odůvodnění tohoto rozhodnutí podrobně popsán. Pozastavuje se nad obsahem vyjádření krajského úřadu, které bylo zasláno Krajskému soudu v Ostravě a ve kterém bylo mimo jiné k námitce stěžovatele týkající se neprokázání jeho zavinění na spáchání posuzovaného přestupku uvedeno, že se správní orgány existencí zavinění nezabývaly, neboť pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 105 odst. 2 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), otázka zavinění není rozhodná. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci, stěžovatel uvedl, že se správní soudy náležitě nezabývaly jeho námitkami stran zavinění. Podle jeho názoru pominuly, že přestupek je zaviněné jednání a že vina musí být prokázána, a zcela přehlédly, že v této věci byl spáchán jiný správní delikt obchodní společností Národní dům Olomouc, s. r. o., případně přestupek statutárními orgány této společnosti. V těchto vytýkaných vadách spatřuje porušení práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolává se dále též porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Tvrdí, že v daném případě byla uplatněna státní moc mimo meze stanovené zákonem. II. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského úřadu Olomouckého kraje sp. zn. 1599/2/2002/K a dále vycházel z příloh založených stěžovatelem. Z těchto podkladů zjistil následující skutečnosti o průběhu řízení ve věci, která je předmětem přezkumu z hlediska ústavnosti. Stěžovatel je spolu s dalšími osmi podílovými spoluvlastníky spoluvlastníkem jedné ideální osminy nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Olomouc-město na LV č. 205, což je soubor pozemků a staveb na nich stojících, které jsou souhrnně označovány jako Národní dům v Olomouci. Tyto nemovitosti byly pronajaty na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 2000 všemi podílovými spoluvlastníky společnosti Národní dům Olomouc, s. r. o. Účel nájmu byl ve smlouvě vymezen tak, že nájemce byl oprávněn užívat předmět nájmu v souladu s jeho povahou a určením k podnikatelské činnosti, a to jako administrativní prostory, ubytovací a restaurační prostory, prostory pro pořádání společenských akcí a dále jako prostory určené k nákupu a prodeji zboží a služeb. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že změnit dohodnutý účel užívání předmětu nájmu může nájemce jen po předchozím písemném souhlasu pronajímatelů. V roce 2002 obdržel stěžovatel výzvu Magistrátu města Olomouc, stavebního odboru, (dále jen "magistrát") datovanou dnem 23. 1. 2002, aby stavba "Kavárna Národní dům" v k. ú. Olomouc-město byla ihned užívána jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Výzva obsahovala upozornění, že podle § 106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění následných novel, (dále jen "stavební zákon"), který v rozhodné době platil, mu může být za to, že umožní jiné osobě užívat stavbu bez kolaudačního rozhodnutí, uložena pokuta od 500 000 Kč do 1 000 000 Kč. Stěžovatel uváděl, že teprve z této výzvy se dozvěděl, že předmět nájmu je užíván k jinému účelu, než odpovídalo jeho stavebnímu určení. Stavební úřad zahájil proti všem podílovým spoluvlastníkům přestupkové řízení, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn sdělením magistrátu ze dne 13. 2. 2002. Ve společném řízení vedeném proti všem podílovým spoluvlastníkům bylo vydáno dne 22. 7. 2002 rozhodnutí, kterým bylo uloženo každému spoluvlastníkovi zaplatit za přestupek podle ustanovení § 105 odst. 2 písm. c) stavebního zákona pokutu ve výši 15 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém především namítal, že mu nebylo prokázáno zavinění, a to ani ve formě nedbalosti. Uvedl, že nevěděl o tom, že předmětný objekt je užíván v rozporu s jeho stavebním určením, a že jakmile se o tom dozvěděl, začal činit kroky k nápravě. Dále uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí je zmiňována žádost o změnu užívání prostor, která byla stavebnímu úřadu doručena dne 25. 1. 2002, aniž se v odůvodnění uvádí, kdo ji podal, a uvedl, že nikoho k podání takové žádosti nezmocnil, a vyslovil domněnku, že tak učinila společnost Národní dům Olomouc, s. r. o., o své vůli. Uvedl také, že to byla tato společnost, která dala předmětné prostory do podnájmu podnikateli Z. Ch., a tudíž by měla odpovídat tato společnost, popřípadě její statutární zástupci. O tomto odvolání rozhodl Okresní úřad Olomouc, referát regionálního rozvoje, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že vzal za prokázáno, že předmětné prostory byly užívány v období od 9. 1. 2002 do 30. 3. 2002 v rozporu s jejich stavebním určením, neboť tento fakt nebyl nikým a ani odvolatelem zpochybněn. Uvedl, že neobstojí námitka stěžovatele, že o tomto závadném stavu nevěděl, neboť jako vlastník má povinnost zajistit, aby jeho dispozice s vlastním majetkem nepřekročila zákonný rámec. Ujednání v nájemní smlouvě, že nájemce může změnit dohodnutý účel nájmu jen po předchozím souhlasu pronajímatelů, není exkulpací za spáchaný přestupek. Poukázal na to, že ve smlouvě je účel nájmu vymezen mimo jiné i tak, že nájemce je oprávněn předmět nájmu užívat i jako "prostory určené k nákupu a prodeji zboží a služeb". Pokud jde o námitky týkající se žádosti o změnu užívání prostor z 25. 1. 2002, uvedl, že je nepovažuje za relevantní, protože nemají žádný vliv na skutkovou podstatu posuzovaného přestupku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, v níž jako žalovaného označil Krajský úřad Olomouckého kraje jako právního nástupce bývalého Okresního úřadu Olomouc. Hlavní důraz kladl na to, že mu nebylo prokázáno zavinění. V podstatných rysech zopakoval argumentaci uplatněnou v odvolacím řízení před správními orgány. Upozornil na obsah čl. V. nájemní smlouvy, ve které se pronajímatel zavázal užívat předmět nájmu k dohodnutému účelu, a i z tohoto ujednání lze dovozovat povinnost nájemce nést odpovědnost za správní delikt. Krajský soud žalobu odmítl. Ztotožnil se závěry správních orgánů o naplnění skutkové podstaty výše uvedeného přestupku včetně posouzení otázky zavinění. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. V ní uvedl, že soud nesprávně posoudil věc po právní stránce, a to v otázce jeho zavinění, neboť mu nebylo prokázáno úmyslné ani nedbalostní zavinění. Dále namítl, že se nevypořádal s otázkou neexistence kolaudačního rozhodnutí, ačkoliv tato skutečnost byla konstatována v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a v této souvislosti namítá, že se nemohl předmětného přestupku dopustit také proto, že mu nemohl být znám obsah neexistující úřední listiny, a proto mu nelze klást za vinu, že umožnil užívání předmětných prostor jiným subjektem v rozporu s jejich stavebním určením, které je odvozováno z obsahu této neexistující listiny. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Pokud jde o posledně uvedenou námitku, zdůraznil, že ta nebyla uplatněna v žalobě podané ke krajskému soudu ani v odvolání před správním orgánem, ale až ve vyjádření ze dne 14. 1. 2005, tedy v den, kdy krajský soud o žalobě rozhodoval. Postup stěžovatele proto hodnotí jako účelový a jako důvod pro tuto úvahu rozvádí skutkové okolnosti případu, z nichž dovozuje, že stěžovateli muselo být známo, že předmětné prostory byly kolaudovány jako kavárna. I když se v písemných podkladech