II.ÚS 870/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 870/20 ze dne 28. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Hutky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 44 To 594/2019-59 ze dne 9. 1. 2020 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 2 Nt 3001/2019-47 ze dne 25. 11. 2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a na veřejné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení zahájeném návrhem stěžovatele na vyslovení, že je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, účasten soudní rehabilitace ve vztahu k omezení osobní svobody dne 12. 10. 1978 a k následnému nucenému vystěhování z Československa v rámci akce ASANACE. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2019 ve výroku I. tak, že stěžovatel je dle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účasten rehabilitace, neboť byl v souvislosti s trestným činem uvedeným v § 2 odst. 1 písm. d) tohoto zákona nezákonně zbaven osobní svobody dne 12. 10. 1978 v době od cca 14 hod. do 18 hod., a ve výroku II. tak, že stěžovatel není dle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účasten rehabilitace ve vztahu k nucenému vystěhování z Československa v rámci akce "Asanace". Obvodní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, s odkazem na § 17 zákona o soudní rehabilitaci ve spojení s § 232 trestního řádu. Soud vyšel především ze spisu zaslaného Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a shledal, že je namístě rozhodnout o účasti stěžovatele na rehabilitaci v souvislosti s jeho krátkodobým zbavením osobní svobody dne 12. 10. 1978 (předvedením na oddělení VB, kde s ním byl proveden zpravodajský pohovor). Ve vztahu k nucenému vystěhování stěžovatele ze země v rámci akce "Asanace" pak obvodní soud konstatoval, že stěžovatel nepředložil žádné písemné podklady, z nichž by soud mohl vycházet, ale odkázal pouze na obdobná rozhodnutí soudů v jiných případech týkajících se akce "Kulak" z 50. let minulého století, v nichž ovšem jednak bylo ve hře odsouzení za trestný čin podřaditelný pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona o soudní rehabilitaci a jednak byly postižené osoby též nezákonně zbaveny majetku. V případě stěžovatele vyplynulo, že byl dlouhodobě sledován státní bezpečností a byl na něj vytvářen nátlak; byl vydírán v tom smyslu, že pokud nedá souhlas s emigrací, bude odsouzen pro nedovolené, resp. neoprávněné podnikání a bylo mu vyhrožováno dlouholetým trestem odnětí svobody; dle závěrů státní bezpečnosti však i přes projevované kontakty a sympatie s dalšími signatáři a organizátory Charty 77 bylo jeho stíhání ve smyslu trestných činů podvracení republiky či hanobení státu nereálné. Obvodní soud tak uzavřel, že v průběhu totalitního režimu docházelo k řadě křivd a nezákonných rozhodnutí, které často, někdy i generačně poznamenaly celé rodiny; ne všechny křivdy však lze podařit pod zákon o soudní rehabilitaci a to je též případ vystěhování stěžovatele ze země. Podle obvodního soudu nelze ani extenzivním výkladem dovodit, že stěžovatel by byl zbaven osobní svobody nebo majetku, navíc trestný čin neoprávněného podnikání ani nespadá do okruhu trestných činů uvedených v § 2 a 4 zákona o soudní rehabilitaci. K namítané události dále obvodní soud dodal, že bylo na rozhodnutí stěžovatele, zda zůstane v zemi, kde bude nadále pronásledován či zda zvolí variantu života ve svobodné zemi; navíc by bylo "zcela nevyvážené a proti zásadám přirozeného práva odškodňovat stěžovatele, který dostal možnost žít v demokratické zemi, na rozdíl od tisíců dalších perzekuovaných jedinců, kteří nemohli vycestovat, pracovali na podřadných pozicích zcela nedopovídajících jejich schopnostem a kvalifikaci, jejich dětem nebyla dána možnost ke studiu a celé roky se museli vyrovnávat a potýkat se systémem, který jim nedal šanci na změnu". Závěrem obvodní soud poukázal, že stěžovatel má možnost uplatnit náhradu škody proti přímým pachatelům akce "Asanace", proti nimž je v současné době vedeno trestní stíhání u Obvodního soudu pro Prahu 1. 4. Výrok II. usnesení obvodního soudu stěžovatel napadl stížností, kterou zamítl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nedůvodnou. Městský soud shledal jak procesní postup obvodního soudu (rozhodnutí v neveřejném zasedání) správným, tak jeho věcné posouzení citlivým, obezřetným a rozumným. Městský soud dále konstatoval, že stěžovatel sice opustil zemi pod nátlakem možného trestního stíhání, ale pro čin, na který se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci. Navíc "odejel z Československa na základě vlastního rozhodnutí, nikoliv za použití násilného působení státní moci či násilného výkonu nějakého konkrétního rozhodnutí státního orgánu, s rodinou, ve vlastním automobilu. Z logiky věci je jasné, že do Nizozemí nepřicestoval a nežil zde v útrapách, třeba jako bezdomovec bez přístřeší. Pokud svůj pobyt v cizině považuje za křivdu, jde o křivdu danou povahou lidského života a povahou sociálních poměrů, v nichž člověk žije, kterou lze stěží změřit a ocenit majetkovým zadostiučiněním, v tomto ohledu soud prvního stupně správně uvádí, že ‚ani v rámci extenzivního výkladu zákona o soudní rehabilitaci nelze u navrhovatele dospět k jeho účasti na soudní rehabilitaci'. S tím se stížnostní soud ztotožňuje, neboť pak by se zákon o soudní rehabilitaci musel vztahovat na statisíce osob, které neměly možnost komunistickou zemi opustit, ač v některých případech chtěly, bylo jim v tom bráněno na rozdíl od navrhovatele, jemuž to bylo ‚nabídnuto' a což vlastním rozhodnutím akceptoval.". 5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na svou dlouhodobou perzekuci ze strany orgánů státní moci, včetně událostí, které byly předmětem předchozího řízení, které též rekapituluje. Napadeným rozhodnutím vytýká zaprvé, že obvodní soud rozhodoval v rozporu s § 9 zákona o soudní rehabilitaci v neveřejném zasedání, čímž stěžovateli znemožnil přístup k soudu a osobní vysvětlení otázek, které soudcům mohly vyvstat na mysli. Zadruhé kritizuje, že napadená rozhodnutí prezentují akci "Asanace" jako velké dobrodiní vůči stěžovateli, ale ve skutečnosti šlo o zlovolnou akci Státní bezpečnosti s cílem zbavit se osob nepohodlných tehdejšímu režimu. Stěžovatel zdůrazňuje, že byl zakořeněn v českém prostředí, a tak v jeho případě nešlo o žádné svobodné rozhodování, ale o vydírání, při němž se stěžovatel musel rozhodovat mezi dvěma špatnými variantami. Násilné vystěhování je přitom podle stěžovatele nepochybně formou zbavení osobní svobody. Stěžovatel též poukazuje na předchozí judikaturu Ústavního soudu, a to nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 a sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007. 6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil obvodní soud, který poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a dále zdůraznil, že se podrobně seznámil s obsahem spisu z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a s řadou rozhodnutí jiných soudů prvního stupně, na něž poukazoval stěžovatel, a neopomněl extenzivní výklad ve prospěch stěžovatele, v souladu s nímž mu vyhověl v bodě I. návrhu. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti též městský soud, ten však na výzvu nereagoval. Vyjádření obvodního soudu nebylo třeba zasílat stěžovateli k možnosti repliky, neboť neobsahovalo žádné informace či argumenty nad rámec napadených rozhodnutí. 7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, jakož i spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 Nt 3001/2019, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně při