III.ÚS 10/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 10/19 ze dne 23. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Michala Outraty, zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem, sídlem Náměstí 9. května 2136/10, Boskovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. listopadu 2018 č. j. 4 Afs 245/2018-63, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, sídlem Náměstí Svobody 98/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byl zrušen v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") řadu rozhodnutí vedlejšího účastníka, jimiž mu byla doměřena daň z přidané hodnoty a daň z příjmů fyzických osob. Krajský soud usnesením ze dne 29. 6. 2018 č. j. 29 Af 89/2017-183 žalobu odmítl. Zjistil, že proti části napadených správních rozhodnutí stěžovatel nepodal odvolání. Proti části sice odvolání podal, ve všech případech však došlo k zastavení odvolacího řízení dle § 112 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), neboť stěžovatel neodstranil vady odvolání, které bránily projednání věci. Proti rozhodnutím o zastavení řízení se stěžovatel neodvolal, ačkoli to bylo možné. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel v případě žádného z žalobou napadených správních rozhodnutí nevyčerpal řádný opravný prostředek, což je důvodem k odmítnutí žaloby pro nepřípustnost dle § 68 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Nad rámec uvedeného krajský soud zmínil, že žalobou napadená správní rozhodnutí byla stěžovateli doručena v roce 2016 nebo v dubnu roku 2017, jeho žaloba soudu doručená dne 21. 11. 2017 by byla podána opožděně, byla-li by přípustná. 3. Stěžovatel podal proti zmíněnému usnesení krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 20. 11. 2018 č. j. 4 Afs 245/2018-63. Stěžovatelovy námitky o vadném postupu spočívajícím při stanovení daně nebylo možno věcně posoudit, jelikož se krajský soud meritem věci nezabýval, ale žalobu odmítl pro nepřípustnost. Pro úplnost si Nejvyšší správní soud ze spisové dokumentace ověřil, že proti části žalobou napadených rozhodnutí se stěžovatel neodvolal, proti části se sice odvolal, ale již se neodvolal proti rozhodnutím o zastavení řízení pro neodstranění vad odvolání. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu o tom, že žaloba byla nepřípustná pro nevyčerpání řádného opravného prostředku. Správný byl rovněž závěr krajského soudu o opožděnosti podané žaloby. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření vedlejšího účastníka 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil naději, že se věcí bude od počátku zabývat alespoň Ústavní soud, neučinily-li tak správní soudy. Stěžovatel tvrdí, že vedlejšímu účastníkovi doložil, že nemůže požadovat daň z něčeho, co nikdy neměl. Není v silách jednoho dopravce za 3 roky vydělat miliony korun. 5. Nejvyšší správní soud sice stěžovateli ustanovil zástupce z řad advokátů, nedal mu však žádný prostor k hájení jeho práv, neboť stejně jako krajský soud opakoval, že nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky. Stěžovatel však naznal, že proti takovému všemocnému zástupci státu, jakým je vedlejší účastník, nemá naději. Stěžovatel chce, aby mu někdo pomohl proti bezpráví a úřadu, který si stanovuje vlastní pravidla. Uvedl, že vedlejšímu účastníku mnohokrát vysvětlil, že daň je dle pomůcek špatně vypočtena. Považuje za absurdní, že by s motorovým vozidlem tovární značky Avia vydělal takové peníze, jak tvrdí vedlejší účastník. Stěžovatel dodal, že je starobní důchodce, a i když šetří na jídle, na léky mu nezbývají peníze. 6. Dle stěžovatele Nejvyšší správní soud neposoudil všechny souvislosti rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem o nevyčerpání opravných prostředků a poukázal na rozhodnutí Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 5. 2017 a 2. 11. 2017, u něhož jako laik uplatnil svá práva. V těchto rozhodnutích bylo uvedeno, že se stěžovatel má obrátit na správní soud. Stěžovatel tvrdí, že se proti všem rozhodnutím vedlejšího účastníka odvolal, resp. v řízení podal své vyjádření. Namítl, že již ve správním řízení měl být poučen o možnosti ustanovit mu zástupce. Postup vedlejšího účastníka, Okresního soudu v Blansku i dalších soudů považuje za nesprávný a cítí se být poškozen tím, že podstatou věci se nikdo nezabýval. 7. Ústavní soud si od vedlejšího účastníka vyžádal spisovou dokumentaci. Z vlastní iniciativy vedlejší účastník do průvodního dopisu k zaslané spisové dokumentaci vtělil i své vyjádření, v němž zrekapituloval průběh daňového řízení se stěžovatelem a uvedl, že proti části rozhodnutí napadených žalobou stěžovatel nepodal odvolání, proti části napadených rozhodnutí sice odvolání podal, neodstranil však jeho vady a nepodal odvolání proti rozhodnutím o zastavení řízení o odvolání. Vedlejší účastník trvá na tom, že daň byla stanovena v souladu se zákonem a plně se ztotožňuje se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího správního soudu, který je napaden ústavní stížností. Vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud zaslal stěžovateli, který na ně dále nereagoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti rozsudku Nejvyššího správního soudu se mu nenabízí žádný další procesní prostředek k ochraně jeho práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 10. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost proti usnesení, jímž krajský soud odmítl jeho žalobu proti správním rozhodnutím pro nevyčerpání řádného opravného prostředku [§ 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s.], jímž bylo odvolání dle § 109 a násl. daňového řádu. V ústavní stížnosti uvedl, že proti správním rozhodnutím podal odvolání, resp. že v řízení orgánům finanční správy poskytl své vyjádření. 11. Ústavní soud zjistil, že vyžádaná spisová dokumentace vedlejšího účastníka žádným způsobem nezpochybňuje skutečnosti, z nichž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vyšel. Proto plně odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, který rozdělil žalobou napadená rozhodnutí orgánů finanční správy do dvou skupin. Do první skupiny zařadil správní rozhodnutí, proti nimž stěžovatel vůbec nepodal odvolání (k výčtu těchto rozhodnutí viz bod 4 rozsudku Nejvyššího správního soudu), ačkoli to bylo možné. Do druhé skupiny zařadil ta správní rozhodnutí napadená žalobou (k výčtu těchto rozhodnutí viz bod 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu), proti nimž sice stěžovatel podal odvolání, u nichž ovšem neodstranil vady, a z tohoto důvodu vedlejší účastník, jako správní orgán prvního stupně, zastavil odvolací řízení. Proti těmto rozhodnutím vedlejšího účastníka o zastavení odvolacího řízení však bylo možno se odvolat, což stěžovatel neučinil, čímž nevyčerpal řádný opravný prostředek v řízení před správním orgánem. 12. Za popsané situace Nejvyšší správní soud neporušil žádné ze stěžovatelových základních lidských práv či svobod, ani právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem (čl. 36 odst. 2 Listiny), nezabýval-li se věcně výší doměřené daně. Dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dodržení stanoveného postupu domáhání se práva platí i pro čl. 36 odst. 2 Listiny. Součástí