III.ÚS 103/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 103/25 ze dne 12. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2024 č. j. 8 Tdo 336/2024-13418, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2023 sp. zn. 7 To 417/2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. června 2023 č. j. 3 T 65/2016-13094, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 20. 8. 2020 č. j. 3 T 65/2016-11688 zprostil stěžovatele a další dvě osoby obžaloby. K odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 8. 9. 2021 č. j. 7 To 41/2021-12459 rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. 2. Napadeným rozsudkem uznal nalézací soud stěžovatele (vedle dalších dvou osob) vinným ze spáchání zločinu podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství. Za uvedené jednání stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a peněžitý trest v celkové výši 300 000 Kč. Odvolání stěžovatele a jednoho ze spoluodsouzených odvolací soud ve veřejném zasedání zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud odmítl jejich následné dovolání v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné. Uvedeného jednání se stěžovatel dopustil pomocí na dohodě mezi tehdejším premiérem a "rebelujícími" poslanci z jeho strany, kteří za nehlasování získali (ať sami, nebo jimi určené osoby) členství v orgánech společností s majetkovou účastí státu. II. Argumentace stěžovatele 3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 a odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 4. Podle stěžovatele obecné soudy vadně (a) aplikovaly dobré mravy volné politické soutěže, (b) dovodily úmyslné zavinění, (c) posoudily povahu přidělené práce a (d) povahu vzdání se mandátu, a ani (e) nezohlednily délku řízení při rozhodování o peněžitém trestu. 5. Ad a) má stěžovatel za to, že novátorská definice dobrých mravů v politické soutěži nevykládá skutkovou podstatu trestného činu podplácení, ale přetváří ji. Odmítá závěr, že vzdání se poslaneckých mandátů výměnou za pracovní uplatnění v subjektech se státní majetkovou účastí bylo vybočením z dobrých mravů. Takový přístup je porušením zásad nullum crimen sine lege skripta, certa et praevia (čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny) a odkazuje na nálezy ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 a ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14. 6. Ad b) stěžovatel připomíná, že v dlouhém řízení byl nejprve obžaloby zproštěn a teprve v následném průběhu řízení bylo porušení dobrých mravů zjištěno a cizelováno. Stěžovatel tedy v době páchání trestného činu nemohl znát jejich mantinely a překročil-li je, nemohl tak rozhodně učinit úmyslně, zejména nebyla-li otázka "trafik" dosud v praxi řešena (viz usnesení ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2882/14). Na nesystémovost poukazuje odkazem na jiný - trestně nestíhaný případ (Jaroslav Tvrdík - ČSA). Stěžovatel nadto vystupoval jen jako "poslíček", zprostředkovávající kontakt mezi znepřátelenými poslanci a premiérem, nemohl tedy předpokládat protiprávnost svého jednání, neboť šlo (a nadále jde) o běžnou součást politiky, proto nemohlo být jeho jednání úmyslné. Uvedeným přístupem obecných soudů byla porušena i presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo. 7. Ad c) stěžovatel uvádí, že obsazování postů právnických osob s účastí státu bývalými poslanci, je projevem politické vůle vládnoucí strany (koalice). Meze tohoto postupu je dána příslušnými zákony nikoli dobrými mravy. Stěžovatel poukazuje na podobné postupy v pozdějších letech, které však nebyly kriminalizovány a také na přehlíženou skutečnost, že dotčení bývalí poslanci si přechodem z politické do podnikatelské sféry finančně pohoršili. 8. Ad d) má stěžovatel za to, že obecné soudy chybně vyložily definiční znak skutkové podstaty trestného činu podplácení ve vztahu k věcem veřejného zájmu. Za zásadní považuje, zda vzdání se poslaneckého mandátu je jeho výkonem, tedy obstaráváním věcí ve veřejném zájmu. V projednávané věci není možné založit trestní odpovědnost stěžovatele na rozhodnutí rebelujících poslanců poslanecký mandát již nevykonávat. Stejně tak ani nastoupivší náhradníci nebyli instruováni, jak se mají v budoucnu zachovat. Vzdání se mandátu proto nemohlo ovlivnit výsledek budoucího hlasování a tedy ani naplnit obstarávání věcí veřejného zájmu, jak je chápe trestní právo (viz též zpráva trestního kolegia ze dne 26. 1. 1988 sp. zn. Tpfj 28/87 či právní věta usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 8 Tdo 1454/2017). 9. Ad e) nalézací i odvolací soud zohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení pouze při rozhodování o trestu odnětí svobody, nikoli o výši peněžitého trestu (viz například nález ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 30/24). Vzhledem k tomu, že od spáchání trestného činu uplynulo přes dvanáct let, má stěžovatel za to, že jeho trestní stíhání mělo být odloženo podle § 11 odst. 1 písm. m) trestního řádu (viz usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 173/22). III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. To v projednávané věci nezjistil. 12. Z napadeného rozsudku se podává, že nalézací soud v původním rozhodnutí vycházel především z výpovědí obžalovaných a svědků, nezohlednil však odposlechy, které byly k věci pořízeny, neboť je považoval za nepoužitelné. Poté byla věc odvolacím soudem vrácena s tím, že odposlechy jsou použitelné a je nutné k jejich obsahu přihlédnout. Proto nalézací soud znovu provedl dokazování a připomenul, že odposlechy byly primárně prováděny k jiné trestné činnosti spoluodsouzené, byly však z nich získány informace o nyní posuzované trestné činnosti, která byla z původní věci vyloučena k samostatnému projednávání (bod 100). Jakkoli si i v opakovaném řízení odsouzení (body 4-12) ani svědkové (body 13-99) již nepamatovali detaily svých rozhovorů a svá jednání prezentovali jako legální politické vyjednávání, zajištěné odposlechy přesně popisovaly, co bylo skutečným obsahem jejich ujednání (str. 49-81). Nalézacímu soudu nelze vytýkat, nepřiznal-li některým výpovědím svědků takový význam, jaký požadoval stěžovatel, který právě na nich založil svou obhajobu. Nalézací soud hodnotil provedené důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy posoudil všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a současně uvedl důvody, pro něž považoval některé navržené důkazy za nadbytečné, a proto je neprovedl (bod 169). Po provedeném řízení nalézací soud uzavřel, že stíhaným jednáním obžalovaných byla naplněna skutková podstata trestného činu podplácení (body 170-173). Při rozhodování o výši trestu (body 174-177) přihlédl k době, která bez zavinění odsouzených, uplynula mezi spácháním trestného činu a vynesením rozsudku, a proto uložil pouze podmíněné tresty odnětí svobody; u p