III.ÚS 1043/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1043/10 ze dne 4. 1. 2013 N 1/68 SbNU 25 Restituce majetku aneb právní úkon učiněný v tísni pod hrozbou politické perzekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 4. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 1043/10 ve věci ústavní stížnosti PhDr. Michala Čakrta, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1. Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2. Stavotherm, spol. s r. o., se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 1666, IČ: 15059065, 3. města Havlíčkův Brod, se sídlem Městského úřadu v Havlíčkově Brodě, Havlíčkovo nám. 57, 4. Českých drah, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČ: 70994226, 5. Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, IČ: 00016918, 6. Okresního stavebního bytového družstva Havlíčkův Brod, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Jihlavská 564, IČ: 00044121, 7. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem organizační složky v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, s adresou pro doručování: územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180, jako vedlejších účastníků řízení. I. Výroky II až V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výroky II až V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1539/2009-404 ze dne 3. prosince 2009 se proto ruší. III. Návrh na zrušení výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 Co 8/2008-361 ze dne 25. listopadu 2008 se zamítá. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti 1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 12. dubna 2010 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. 2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, zejména práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu, jakož i práva na spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v tom, že obecné soudy v řízení o žalobě ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem (o určení vlastnického práva), nedostatečně přihlédly ke všem skutečnostem rozhodným pro posouzení oprávněnosti vzneseného nároku. Stěžovatel se domníval, že odvolací soud měl při konečném projednání věci, v němž byl zjišťován skutkový stav, dospět k závěru, že matka stěžovatele odmítla dědictví po své matce v tísni, její postoje v této věci měly být ovlivněny politickou perzekucí či v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatel ohledně tvrzené tísně, v jejímž důsledku měla jeho matka dědictví po své matce odmítnout, poukázal na domněnku, že "[K]aždému vzdělanému občanu České republiky je nepochybně znám způsob jednání komunistického režimu s jeho odpůrci z řad opozice i z řad vlastních.", v tomto směru se má jednat o notorietu, kterou netřeba dokazovat. S ohledem na vztah komunistického režimu k soukromému vlastnictví nebylo přípustné, aby jeho matka jako funkcionář Komunistické strany Československa měla soukromý majetek většího rozsahu, případně aby takový majetek nějakým způsobem vůbec nabyla. Stěžovatelova matka, paní Gertruda Sekaninová-Čakrtová, podle stěžovatele unikla stranickým čistkám, ačkoliv podle historiků přesně zapadala do šablony skrytých třídních nepřátel, před kterými varovali "sovětští poradci" té doby (byla Židovka, buržoazního původu, vzdělaná). Jako taková měla být pod stálým tlakem aparátu Komunistické strany Československa. To, že její chování a odmítnutí dědictví bylo učiněno v tísni, mělo být ve všech těchto souvislostech jasné. V té době podle stěžovatele každý občan Československa činil jakýkoliv právní úkon v tísni, neboť vždy musel mít na paměti především svoje osobní bezpečí a bezpečí svojí rodiny. Tím spíše v takové tísni a v obavě o bezpečí musel být při rozhodování o vzdání se dědictví člen Komunistické strany Československa, kterému "hrozilo" nabytí významného majetku. Krajskému soudu dále vytkl, že v odůvodnění rozhodnutí zmínil fakt, že ve správním a soudním spisu není zřejmý jakýkoliv nátlak, kvůli kterému by se matka stěžovatele vzdala dědictví; dle dobového přístupu, mínil stěžovatel, se do žádných listin přímé či nepřímé pohrůžky nezapisovaly. Obecné soudy naopak měly dovodit tíseň z kontextu doby, v níž k odmítnutí dědictví došlo. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že nepřihlédl k účelu a smyslu restitučních předpisů, nesprávně je vyložil a aplikoval. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. II. Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu 3. Jako skutečnost obecně známou je třeba zmínit, že matka stěžovatele JUDr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, rozená Stiassna (1908-1986), byla česká a československá právnička, politička a diplomatka, později též disidentka a signatářka Charty 77. V roce 1932 vstoupila do Komunistické strany Československa, úspěšně zakončila studium na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a začala pracovat jako koncipientka v advokátní kanceláři právníka dr. Ivana Sekaniny, kterého si v roce 1935 vzala. V roce 1938 složila advokátní zkoušky a začala se věnovat advokátní praxi; její manžel dr. Ivan Sekanina se jako obhájce účastnil procesů s komunistickými předáky nejen v Československu, ale i v zahraničí. V letech 1933-34 byl předním činitelem v mezinárodním hnutí za záchranu Georgi Dimitrova v tzv. lipském procesu (původně měl obhajovat spoluobžalovaného Ernsta Torglera). Jako všeobecně známý antifašista byl dr. Ivan Sekanina dne 16. března 1939, den po německé okupaci Československa, zatčen a v roce 1940 popraven. JUDr. Gertruda Sekaninová musela v říjnu 1942 kvůli svému židovskému původu nastoupit do transportu do terezínského ghetta. Z Terezína byla v roce 1944 deportována do Osvětimi, hrůzného osudu svých příbuzných však zůstala ušetřena a věznění v koncentračních táborech přežila. Po válce pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí. Ve dnech 28. až 31. 3. 1946 ji sjezd KSČ zvolil za členku ústředního výboru Komunistické strany Československa. V roce 1949 se stala první náměstkyní ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise, který byl dne 28. 1. 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu, zahájeném dne 21. 11. 1952, odsouzen a spolu s dalšími obžalovanými v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského popraven. Mezi tyto další obžalované patřil i kolega JUDr. Gertrudy Sekaninové, náměstek ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů, který byl zatčen dne 2. 4. 1951 a odsouzen k trestu doživotí. Veřejnosti byli obžalovaní vylíčeni jako dávní nepřátelé KSČ a československého lidu, jako sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a agenti západních zpravodajských centrál. V celém obvinění se výrazně odrážela antisemitská stránka procesu. U 11 ze 14 obžalovaných bylo uvedeno, že jsou židovského původu. V roce 1955 byl JUDr. Gertrudě Sekaninové-Čakrtové udělen Řád republiky. V roce 1957 však neunikla vyšetřování a obvinění, z funkce na Ministerstvu zahraničních věcí byla odvolána a posléze vedla právní a legislativní úsek Ministerstva školství. Ve volbách v roce 1964 se vrátila do politiky jako poslankyně Národního shromáždění. V této funkci mimo jiné podpořila návrh zákona vylučujícího promlčení válečných zločinů spáchaných během druhé světové války; během pražského jara podpořila zrušení cenzury a po sovětské okupaci Československa hlasovala jako jedna ze čtyř poslanců Národního shromáždění (spolu s Boženou Fukovou, Františkem Kriegelem a Františkem Vodsloněm) proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk a současně navrhovala přijetí usnesení Národního shromáždění, kterým by byla vláda ČSSR vyzvána k jednání o jejich úplném stažení z československého území. Kvůli těmto postojům byla spolu s dalšími poslanci zbavena poslan