III.ÚS 1044/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1044/22 ze dne 30. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství olomoucké, se sídlem Wurmova 562/9, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022 č. j. 28 Cdo 2888/2021-495, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 11. 5. 2021 č. j. 69 Co 163/2020-422 a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 20. 3. 2020 č. j. 4 C 80/2017-330, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 22. 12. 2020 č. j. 4 C 80/2017-393, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel dále namítá porušení principů zakotvených v čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel se u obecných soudů domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného státního podniku DIAMO uzavřít se stěžovatelem dohodu podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi"), směřující k vydání v žalobě specifikovaných pozemků. Okresní soud v Jeseníku v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nebyla naplněna podmínka funkční souvislosti podle § 7 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; dovolání stěžovatele bylo v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto. 3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy. 4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se při posuzování jeho restitučního nároku dopustily dvojí nespravedlnosti: za prvé, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nepovažovaly za osobu povinnou ve vztahu k části pozemků státní podnik Lesy České republiky a za druhé, nedovodily znak funkční souvislosti v případě pozemků sloužících ke skladování dříví a ve vztahu k přístupovým pozemkům. Řádné určení povinné osoby je dle stěžovatele významné nejen z důvodu identifikace subjektu povinnosti vydat nemovitou věc, ale také kvůli řádnému vymezení algoritmu vydání. Povinné osoby uvedené v § 4 písm. a) a b) zákona o majetkovém vypořádání s církvemi vydávají majetek bez dalšího, zatímco u osob uvedených v § 4 písm. c) a d) je nutné prokázat splnění dodatečné podmínky zakotvené v § 7 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Stěžovatel poukazuje na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu je pro určení povinné osoby relevantní faktický stav pozemku, nikoli způsob, jakým je pozemek evidován v katastru nemovitostí (viz rozsudky sp. zn. 28 Cdo 3374/2020, sp. zn. 28 Cdo 2902/2020 a sp. zn. 28 Cdo 2388/2021). Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3374/2020 pokud pozemek splňuje znaky uvedené v § 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, je ze zákona s takovými pozemky oprávněn hospodařit státní podnik Lesy České republiky. Dle sdělení státního podniku DIAMO při místním šetření na rekultivovaných pozemcích bylo vysázeno patnáct tisíc sazenic a byly nabídnuty státnímu podniku Lesy České republiky k převzetí v roce 2015, státní podnik však zůstal nečinný. Takováto nezákonná nečinnost státního podniku nemůže být dle stěžovatele přičítána k jeho tíži. Stěžovatel dále uvádí, že obdobné závěry se vztahují i na další pozemky, které jsou porostlé stromy a státní podnik DIAMO je nepotřebuje ke své činnosti. Pokud by obecné soudy správně posoudily otázku určení povinné osoby, musely by dle stěžovatele algoritmus vydání přizpůsobit tak, aby se u rekultivovaných pozemků nevyžadovalo naplnění § 7 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Stěžovatel upozorňuje, že obdobně se k problematice postavil i Vrchní soud v Praze v rozsudcích ze dne 11. 11. 2021 č. j. 4 Co 160/2020-151 a č. j. 4 Co 175/2020-231. Odvolací soud se však otázkou, který subjekt je povinnou osobou ve vztahu k rekultivovaným pozemkům, odmítl zabývat s odkazem na § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel však zdůrazňuje, že citované ustanovení zapovídá pouze nová skutková tvrzení a nové důkazní návrhy, předmětná otázka je však otázkou právní. Tím, že se obecné soudy touto otázkou vůbec nezabývaly, zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stěžovatel k tomuto okruhu námitek závěrem doplňuje, že není nutné, aby došlo k záměně účastníka řízení. Naopak pro účely katastrálního řízení by bylo vhodnější, aby žalovaným zůstal subjekt zapsaný v katastru nemovitostí. Stěžovatel v řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3374/2020 navrhl přistoupení státního podniku Lesy České republiky do řízení, odvolací soud však tomuto návrhu s odkazem na § 216 občanského soudního řádu nevyhověl. 5. Ve vztahu ke splnění znaku funkční souvislosti stěžovatel namítá, že v případě některých z pozemků je naplněna podmínka funkční souvislosti podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi tak, jak ji vyložil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2546/2017. Stěžovatel považuje odůvodnění napadených rozhodnutí v tomto smyslu za nedostatečné; poukazuje, že Nejvyšší soud tím, že pouze kopíruje odůvodnění z jiných rozhodnutí, vyvrací argumenty, které stěžovatel nikdy neuváděl. Ve vztahu k pozemkům parc. č. X1 a X2 má stěžovatel za to, že se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa, neboť je zde skladováno dříví z lesů stěžovatele, přičemž tato skutečnost je dle stěžovatele prokázána nájemní smlouvou. Pozemky jsou navíc vklíněny mezi pozemky stěžovatele, užívání stěžovatelových pozemků by bylo bez zázemí na těchto pozemcích ztíženo, předmětné pozemky naopak bez přilehlých stěžovatelových pozemků nemají téměř žádnou hodnotu. Odvolací soud dle stěžovatele svévolně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval, k jakým jiným účelům, než k obhospodařování pozemků stěžovatele mohou být pozemky využívány. Takové kritérium však dle stěžovatele není znakem funkční souvislosti, tím je dle judikatury Nejvyššího soudu okolnost, že vlastnickým oddělením jedné věci od druhé je jejich užitná hodnota podstatně snížena. Znak funkční souvislosti je dle stěžovatele dán i u těch pozemků, které zajišťují jediný možný přístup na stěžovatelovy pozemky, nebo naopak na ně je přístup pouze ze stěžovatelem vlastněných pozemků. Tuto skutečnost nelze vyvrátit tvrzením obecných soudů, že stěžovatel si přístup na své pozemky může zařídit smluvně, neboť takový postup závisí na libovůli vlastníků předmětných pozemků. Přístup na pozemky nelze dle stěžovatele zajistit ani institutem nezbytné cesty, neboť ten předpokládá právní souvislost, čímž se vymyká výkladu funkční souvislosti. Z hlediska posouzení podmínky funkční souvislosti jsou irelevantní právní vztahy mezi pozemky, resp. případný právní vztah oprávněné osoby k nárokovanému pozemku; jako jediné relevantní hledisko je třeba posuzovat skutečnou užitnou souvztažnost mezi pozemky. Dovolací soud se s žádným z výše uvedených argumentů stěžovatele nevypořádal, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel má za to, že otázka, zda je možné při výkladu funkční souvislosti vycházet z právních poměrů pozemků, je v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována odlišně, a měla proto být předložena velkému senátu k posouzení. Nestalo-li se tak, došlo k porušení stěžovatelova práva na zákonného soudce. 6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá