III.ÚS 105/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 105/09 ze dne 9. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti D. P., zastoupené matkou D. P., jako opatrovnicí, právně zastoupené JUDr. Liborem Salajem, advokátem se sídlem v Prostějově, Winklerova 27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 98/2008 ze dne 26. 11. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Cad 13/2008 ze dne 28. 7. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení článků 2, 3, 4 a 5 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů. Jak je patrno z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 38 Cad 13/2008, požádala stěžovatelka, která je osobou zbavenou způsobilosti k právním úkonům, zastoupená svou matkou jako opatrovnicí, o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi -doplatku na bydlení (§ 33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) za měsíc únor 2008. Této její žádosti odbor sociálních věcí v Prostějově rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008 pod č. j. 8271/2008/PRO nevyhověl (s odůvodněním, že žadatelka nemá nárok na dávku příspěvku na živobytí a její příjmy převyšují 1,3 násobek částky jejího živobytí) a Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor sociálních věcí, svým rozhodnutím č. j. KUOK 28440/2008 ze dne 25. 3. 2008 uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání stěžovatelky zamítl, mimo jiné s odůvodněním, že stěžovatelka sice splňuje podmínku nároku na doplatek na bydlení uvedenou v ustanovení § 33 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, neboť je nájemkyní bytu (kde jsou k trvalému pobytu přihlášeni její tři nezletilí sourozenci), který užívá a v němž je hlášena k trvalému pobytu a po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení (2.399,59 Kč) by byl příjem její a osob s ní společně posuzovaných (8.893,33 Kč), zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí (0 Kč), nižší než částka živobytí všech posuzovaných osob, nesplňuje však již další podmínku vzniku tohoto nároku upravenou v ustanovení § 33 odst. 3 věta prvá téhož zákona, neboť sice získala příspěvek na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře, jenž jí za měsíc leden 2008 náležel ve výši 1.967,- Kč, avšak nezískala nárok na příspěvek na živobytí. Ten jí nebyl přiznán proto, že její příjem, vypočtený podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. příjem po odečtení přiměřených nákladů na bydlení, činí 4.924,73 Kč a přesahuje tak částku živobytí jmenované (3.126,- Kč). Jelikož částka příjmu zjišťovaného pro účely příspěvku na živobytí stěžovatelky přesahuje 1,3 násobku částky živobytí zjišťované pro účely příspěvku na živobytí stěžovatelky, nesplňuje žadatelka ani podmínku upravenou v ustanovení § 33 odst. 3 věta druhá zákona o pomoci v hmotné nouzi. Okruh osob se stěžovatelkou pro splnění uvedeného nároku společně posuzovaných byl stanoven s odkazem na ustanovení § 8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a § 7 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podala stěžovatelka správní žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem shora označeným tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu věci a nepochybil, pokud dovodil, že stěžovatelka nárok na doplatek na bydlení nemá, neboť jí nevznikl nárok na příspěvek na živobytí požadovaný ustanovením § 33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi a nelze na ni vztáhnout ani výjimku uvedenou ve větě druhé uvedeného ustanovení. O kasační stížnosti stěžovatelkou podané proti uvedenému rozhodnutí správního soudu rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatelky (namítající, kromě nestrannosti a účelovosti rozhodnutí, ignoraci ustanovení 5 odst. 2 zákona o existenčním a životním minimu i ustanovení § 8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi s tím, že pro účely rozhodování o doplatku na bydlení měly být zohledněny příjmy všech osob u ní hlášených k trvalému pobytu), které jsou obdobné povahy, jako námitky uváděné nyní v ústavní stížnosti. Objasnil konstrukci dávek systému hmotné nouze, a vysvětlil, že pro vznik nároku na doplatek na bydlení v systému hmotné nouze (§ 33 odst. 1 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi) musí být kumulativně splněno několik podmínek a to, že žadatel musí mít nárok na příspěvek na bydlení ze systému státní sociální podpory (zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře), nárok na příspěvek na živobytí ze systému hmotné nouze [§ 2 odst. 2 písm. a) a § 21 zákona o pomoci v hmotné nouzi] a musí být nájemcem bytu, který užívá. Pokud splní tyto podmínky, pak za situace, kdy jeho příjem po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení je nižší než částka na živobytí, vznikne mu nárok na doplatek na bydlení. Vyjádřil názor, že tím, že zákon o hmotné nouzi takto vzájemně provázal podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení, vyjádřil záměr přispívat ze systému pomoci v hmotné nouzi na náklady bydlení jen relativně úzce vymezené skupině osob s nízkými příjmy. Stejně jako v případě předcházejících rozhodnutí dříve rozhodujících orgánů kasační soud rozvedl důvody, které vedly k závěru o splnění jedné z těchto podmínek u stěžovatelky, a to nároku na příspěvek na bydlení v systému státní sociální podpory, a zároveň v této části svého odůvodnění také zdůvodnil, proč i další osoby trvale hlášené v bytě - v případě stěžovatelky i její tři nezaopatření nezletilí sourozenci - pro posouzení nároku na příspěvek na bydlení tvoří společenství osob společně posuzovaných, když mj. uvedl, že je logické, aby se ti, kdo užívají společně určitý typ bydlení, všichni podíleli na úhradě jeho nákladů, které také s počtem osob užívajících byt rostou. Podrobně dále objasnil, že o odlišnou situaci, než u příspěvku na bydlení, jde však v případě zjišťování existence nároku stěžovatelky na příspěvek na živobytí, neboť pro účely tohoto příspěvku na živobytí je stěžovatelku (poživatelku invalidního důchodu, narozenou v roce 1986) třeba posuzovat samostatně. Okruh osob, které mohou být posuzovány pro tyto účely společně, stanoví zákon o životním a existenčním minimu (§ 2 odst. 1, § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Stěžovatelka pro tyto účely nemůže být posuzována společně se svými nezletilými sourozenci (§ 4 odst. 1 zákona o životním a existenčním minimu), neboť tyto děti, i když se stěžovatelkou bydlí, jsou ex lege vždy posuzovány se svými rodiči, což je logické, neboť příspěvkem na živobytí se v systému hmotné nouze řeší případný nedostatek prostředků k zajištění výživy a základních osobních potřeb. Určení okruhu osob zde společně posuzovaných proto musí respektovat především právní vazby těchto osob ve smyslu existence vzájemné vyživovací povinnosti, přičemž takovou povinnost mají v daném případě k sourozencům stěžovatelky jejich rodiče. Proto pro účely pomoci v hmotné nouzi, směřující k zajištění garance dostatečných prostředků na výživu těchto tří dětí, musejí být tyto posuzovány společně s rodiči a nikoliv se stěžovatelkou. Ta je pak posuzována samostatně, neboť její rodiče k ní již vyživovací povinnost podle práva rodinného nemají a ona sama rovněž ve vztahu ke svým sourozencům takovou povinnost nemá. Při tomto samostatném posuzování stěžovatelky pak, jak dále kasační soud objasnil s odkazem na skutková (ve stížnosti nezpochybňovaná) zjištění - stěžovatelka není v hmotné nouzi pro nárok na příspěvek na živobytí a jak dovodil, její výživa a osobní potřeby nejsou ohroženy, neboť i pokud z celkového příjmu cca 9.000,-Kč (její invalidní důchod spolu s příspěvkem na bydlení) uhradí skutečné náklady spojené s bydlením (podle správního spisu v průměru kolem 4.500,- Kč), zůstane jí k dispozici na vlastní výživu částka řádově o jednu třetinu vyšší, než činí životní minimum jednotlivce (3.126,- Kč). K poukazu stěžovatelky na ustanovení § 8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, určujícího, že pro účely doplatku na bydlení je okruh společně posuzovaných osob shodný jako u příspěvku na bydlení (v případě stěžovatelky ona a její tři sourozenci), kasační soud uvedl, že toto ustanovení nemůže na závěru o neexistenci nároku na doplatek na bydlení ničeho změnit za situace, kdy stěžovatelka, jak dříve zdůvodnil, nemá nárok na příspěvek na živobytí. Konečně se pak kasační soud podrobně vyjádřil i k námitce stěžovatelky, týkající se aplikace ustanovení § 5 odst. 2 zákona o životním a existenčním minimu, obsahujícím zákaz užití existenčního minima u tam vyjmenovaných osob (poživatel starobního důchodu, nezaopatřené