III.ÚS 1070/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1070/24 ze dne 11. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Bc. Karlem Hromkem, advokátem, sídlem K Ploché dráze 1413, Chrudim, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. února 2024, č. j. 1 T 22/2023-610, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníka řízení, a V. K., zastoupeného JUDr. Václavem Svobodou, advokátem, sídlem Korunní 810/104, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu okresního soudu, sp. zn. 1 T 22/2023, vyplývá, že napadeným rozsudkem byl vedlejší účastník (dále též "obžalovaný") zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem). Obžaloba na něj byla podána pro podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v písemné odpovědi na žádost stěžovatele o vysvětlení důvodů návrhu odvolání stěžovatele z funkce jednatele obchodní společnosti uvedl, že stěžovatel měl protiprávně provést výběr části nerozděleného zisku, ačkoliv věděl, že jde o nepravdivou informaci. Rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť se státní zástupce i obžalovaný vzdali práva podat proti němu odvolání. II. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel namítá, že okresní soud selhal v ochraně jeho ústavních práv, neboť rozsudek vůbec neodůvodnil (ani ústně). Tím postupoval v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 443/23. Při ústním vyhlášení soud opomenul celou řadu důkazů, potvrzujících tvrzení stěžovatele. Nijak neodůvodnil zamítnutí stěžovatelových důkazních návrhů, u kterých dříve vyjádřil záměr je provést. Takový postup je překvapivý a odporuje zásadě vyhledávací, která ovládá trestní řízení. Soud měl provést všechny potenciálně relevantní důkazy. Dále stěžovatel namítá, že závěry soudu (pouze ústně vyhlášené jsou v extrémním rozporu s obsahem spisu a provedenými důkazy). Navíc soud nesprávně hodnotil právní kvalifikaci jednání obžalovaného. Soud rovněž "nařkl" stěžovatele, že celé trestní řízení rozpoutal. Podle stěžovatele okresní soud nepostupoval nestranně (obhajobě ve všem vyhověl). Upozaďování práv poškozeného je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 4. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření okresnímu soudu a vedlejšímu účastníkovi. 5. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že poškozený v dané věci výslovně prohlásil, že se k trestní věci nepřipojuje s adhezním nárokem. Nebyl tedy ani osobou oprávněnou podat odvolání. Soud je přesvědčen, že ústní odůvodnění rozsudku splňovalo všechny náležitosti. V průběhu řízení byla dodržena všechna stěžovatelova procesní práva, která hojně uplatňoval. 6. Vedlejší účastník k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel vztahuje na svou věc judikaturu Ústavního soudu neadekvátním způsobem a zneužívá restriktivního výkladu relevantních právních norem. Ve věci sp. zn. I. ÚS 443/23 bylo předmětem trestního řízení jednání, které zanechalo na poškozeném závažné následky. To se však nestalo ve věci stěžovatele. Z uvedeného nálezu nelze podle vedlejšího účastníka dovodit povinnost soudu odůvodňovat všechna zprošťující rozhodnutí. V projednávané věci se stěžovatel ani nepřipojil s návrhem na náhradu škody. Proto vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. 7. Okresní státní zastupitelství v Chrudimi se k výzvě nevyjádřilo. Ústavní soud ho ve výzvě poučil, že nevyjádří-li se, bude to podle § 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, proto s ním již dále nejednal. 8. Vyjádření ostatních účastníků zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatel uvedl, že okresní soud ponechal podstatu stěžovatelových námitek v zásadě bez reakce a nadále bagatelizuje újmu na jeho právech. Podstata soudní ochrany práv spočívá v tom, že se soudy s procesními úkony účastníků vypořádají. Pouhé vzetí na vědomí nestačí. To platí tím spíše v trestním řízení, založeném na zásadě materiální pravdy. Vyjádření vedlejšího účastníka vychází z nesprávného předpokladu, že poškozený je v trestním řízení jakýmsi trpěným přílepkem. Podle stěžovatele je rovněž vypovídající, že se k ústavní stížnosti nevyjádřilo státní zastupitelství, což dokresluje neutěšený stav daného trestního řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Stěžovatel se v první řadě dovolává závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 443/23, kterým Ústavní soud z podnětu poškozeného zrušil zprošťující rozsudek pro absenci odůvodnění. Ústavní soud v nálezu uvedl, že samotná absence písemného odůvodnění, jsou-li pro ni splněny zákonné podmínky, není neústavním postupem, poskytne-li soud současně účastníkům dostatečné odůvodnění ústně při vyhlášení rozsudku. Právě tato skutečnost odlišuje stěžovatelovu věc od věci, v níž Ústavní soud vydal uvedený nález. 12. Ústavní soud se seznámil se zvukovým záznamem vyhlášení napadeného rozsudku a jakkoliv jej lze hodnotit jako stručnější a neformálnější (bez jasné struktury), není podle Ústavního soudu nepřezkoumatelné ani nesrozumitelné. Pochybení, která tomuto ústavnímu vyhlášení stěžovatel vytýká, jsou podle Ústavního soudu buď irelevantní anebo lichá. 13. K irelevantní skupině námitek (jde např. o vypořádání každého důkazního návrhu, podrobné propojení každé úvahy soudu ke konkrétním důkazům nebo údajnou nesprávnou kvalifikaci skutku soudem) je nutné poznamenat, že na ústní odůvodnění rozsudku nelze klást takové nároky na odůvodnění písemné. I z uvedeného nálezu vyplývá, že mezí (ne)ústavnosti je srozumitelnost a přezkoumatelnost klíčových důvodů, pro něž soud vynesl napadené rozhodnutí. Proto není kupříkladu skutečnost, že soud stěžovatelovy důkazní návrhy "souhrnně" zamítl pro jejich nadbytečnost (neschopnost odstranit pochybnosti o skutkovém stavu), důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Stejně tak se soud nemusí vypořádat s každou námitkou poškozeného. To by ostatně nemusel činit ani v rozhodnutí písemném, neboť zákon mu ukládá "pouze" podrobné vypořádání se s námitkami obhajoby. Soud sice nesmí námitky poškozeného zcela ignorovat, což se v dané věci nestalo, totožné právo jako obžalovaný však poškozený nemá, a to tím spíše v trestním řízení s takovým předmětem, jaký byl v dané věci (k tomu viz níže). 14. Mimo již uvedenou neopodstatněnou námitku týkající se rozsahu povinností soudu při odůvodnění rozhodnutí je nutné rovněž odmítnout tvrzení o povinnosti soudu provést všechny potenciálně relevantní důkazy. Povinností soudu je zjistit skutkový stav v takové míře, aby mohl rozhodnout o podané obžalobě (srov. § 2 odst. 5 trestního řádu). V dané věci bylo vedeno nadstandardně obsáhlé důkazní řízení (což stěžovatel nezpochybňuje), které zahrnovalo i skutečnosti, které byly z hlediska předmětu trestního řízení zcela nepodstatné. Pokud po provedení klíčových důkazů dospěl soud k závěru, že obžalobě nelze vyhovět, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatel svojí argumentací podle Ústavního soudu zaměňuje principy trestního a občanskoprávního soudního řízení. Jak soudce okresního soudu správně uvedl při vyhlášení rozsudku, jeho úkolem bylo posoudit věc pouze z trestněprávního hlediska. Ani z judikatury Ústavního soudu přitom nevyplývá, že by poškozený měl v trestním řízení stejná práva jako obžalovaný. 15. Jde-li o samotné důvody, které s