III.ÚS 1071/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1071/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Šantovka Tower a. s., sídlem tř. Kosmonautů 1221/2a, Olomouc, zastoupené Mgr. Lenkou Novou, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. února 2025 č. j. 65 A 18/2020-606, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2025 č. j. 1 As 146/2024-93 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 1 As 174/2022-92, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1. Veřejného ochránce práv, sídlem Údolní 39, Brno, 2. Magistrátu města Olomouce, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, 3. obchodní společnosti Šantovka District s. r. o., sídlem tř. Kosmonautů 1221/2a, Olomouc, 4. obchodní společnosti CETIN a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, 5. statutárního města Olomouce, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, 6. Správy železnic, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, a 7. spolku Za krásnou Olomouc, z. s., sídlem Kosinova 874/7, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu, kterými bylo podle jejího tvrzení zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i do čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že 2. vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 6. 2019 č. j. SMOL/136502/2019/OS/US/Hla v působnosti stavebního úřadu umístil stavební záměr pod souhrnným názvem "Šantovka Tower" a stanovil podmínky pro umístění jednotlivých stavebních objektů a pro projektovou přípravu stavby. 3. Proti tomuto rozhodnutí podal 1. vedlejší účastník žalobu k ochraně veřejného zájmu podle § 66 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále "s. ř. s."), jíž se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí. 4. Krajský soud usnesením ze dne 24. 3. 2022 č. j. 65 A 18/2020-383 žalobu odmítl pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalobce (tj. 1. vedlejšího účastníka), toto usnesení však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 1 As 174/2022-92 a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. 5. Následně krajský soud znovu odmítl žalobu usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. j. 65 A 18/2020-553 pro nedostatek aktivní procesní legitimace žalobce (tj. 1. vedlejšího účastníka), avšak i toto usnesení zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2025 č. j. 1 As 146/2024-93, jímž současně opětovně vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku shledal, že s ohledem na specifika posuzování aktivní legitimace 1. vedlejšího účastníka k podání žaloby ve veřejném zájmu a okolnosti nynější věci, v níž vada systémové podjatosti sama o sobě naplnila závažný veřejný zájem na podání žaloby, musí mít závěry Nejvyššího správního soudu k této vadě (v kontextu posouzení aktivní legitimace) nutně vliv na posouzení její důvodnosti. Je proto namístě, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného (tj. 2. vedlejšího účastníka) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se věcně vyjadřoval k dalším námitkám. Jejich případné posouzení by bylo s ohledem na subsidiární povahu správního soudnictví předčasné, neboť je musí nejdříve posoudit nepodjatý správní orgán. 6. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 17. 2. 2025 č. j. 65 A 18/2020-606 rozhodnutí 2. vedlejšího účastníka ze dne 10. 6. 2019 č. j. SMOL/136502/2019/OS/US/Hla zrušil a věc vrátil 2. vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Krajský soud uvedl, že podle § 110 odst. 4 s. ř. s. je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozhodnutí. Krajský soud proto v souladu s výše citovaným právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobou napadené rozhodnutí 2. vedlejšího účastníka zrušil. II. Stěžovatelčina argumentace 7. Stěžovatelka je zejména přesvědčena, že posuzovaná věc značně přesahuje její vlastní zájmy. Má za to, že napadená rozhodnutí správních soudů představují bezprostřední hrozbu pro funkčnost smíšeného modelu státní správy na úseku povolování staveb, a také pro realizovatelnost jakýchkoli významnějších staveb v celé České republice, včetně staveb již povolených v posledních třech letech. Správní soudy napadenými rozhodnutími zrušily pravomocné územní rozhodnutí pro stavbu stěžovatelky pro údajnou systémovou podjatost úředníků obecního úřadu, který toto územní rozhodnutí vydal. Ústřední ústavně-právní otázkou v této věci je vůbec oprávnění Nejvyššího správního soudu nadále uplatňovat doktrínu systémové podjatosti v rámci správních řízení. Navzdory změně zákona Nejvyšší správní soud i nadále aplikuje doktrínu v podstatě v nezměněné podobě, a nyní ji napadenými rozhodnutími ještě podstatně rozšiřuje a znepřehledňuje. Nejvyšší správní soud tedy výslovně odmítá respektovat účel novely formulovaný zákonodárcem a dezinterpretuje samotný text zákona. Stěžovatelka má za to, že toto je v rozporu s ústavněprávním principem dělby státní moci a s principem předvídatelnosti práva. III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou vymezeny v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou správního soudnictví. 10. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)], přičemž tyto závěry lze bezpochyby aplikovat i na kasační rozhodnutí krajského soudu vydané ve správním soudnictví (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2366/21). Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné. 11. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde, jelikož Ústavní soud nemá za to, že by napadená věc svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, byť se to snaží stěžovatelka tvrdit. Nejvyšší správní soud se totiž toliko