III.ÚS 1079/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1079/21 ze dne 18. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Kristena, zastoupeného Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou, se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2021 č. j. 2 As 90/2019-34 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. února 2019 č. j. 15 A 243/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména čl. 11, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Magistrátu města Teplice, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen "stavební úřad"), ze dne 31. 5. 2017 č. j. MgMT/061695/2017/Maz. byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 13. 4. 2016 na obnovu řízení skončeného pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 6. 2. 2015 č. j. MgMT/014540/2015/Maz sp. zn. ÚP/146447/2014/Maz, jímž byla povolena změna stavby "prodejna potravin LIDL, Teplice - Trnovany - SO 01 - Teplice, Trnovany" před jejím dokončením". Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal stěžovatel odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 9. 2017 č. j. 445/UPS/2017-3, JID:151455/2017/KUUK změnil rozhodnutí stavebního úřadu pouze tak, že do výroku rozhodnutí bylo doplněno ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), podle kterého byl návrh na obnovu řízení zamítnut, ve zbytku zůstalo rozhodnutí beze změn. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl. Krajský soud souhlasil se závěrem vedlejšího účastníka, že změna stavby před jejím dokončením, která byla schválena rozhodnutím vydaným na místě při kontrolní prohlídce dne 6. 2. 2015, a která je zachycena v záznamu do spisu ze dne 6. 2. 2015 č. j. MgMT/014540/2015/Maz, se přímo nedotýká práv stěžovatele, což znamená, že stěžovatel nebyl účastníkem (ani opomenutým účastníkem) řízení o žádosti stavebníka o povolení změny stavby před jejím dokončením, a tudíž se nemůže s úspěchem domáhat obnovy předmětného řízení. Krajský soud proto dospěl k jednoznačnému závěru, že žádost stěžovatele o obnovu řízení byla oprávněně zamítnuta podle § 100 odst. 6 správního řádu s odůvodněním, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, jehož obnovy se domáhal, a to ani účastníkem opomenutým. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že žalobou proti rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí jeho návrhu na obnovu řízení ve věci předmětné změny stavby před jejím dokončením nelze dosáhnout nápravy pochybení, k nimž podle stěžovatele mělo v procesu výstavby dojít, včetně opomenutí jeho účastenství v předchozím řízení o vydání stavebního povolení, neboť bez ohledu na to, zda stěžovatel skutečně měl, či neměl být účastníkem předchozího řízení o vydání stavebního povolení, byl stavební úřad v souladu s § 118 odst. 3 stavebního zákona povinen zahrnout do řízení o změně stavby před jejím dokončením pouze ty účastníky, jejichž práva byla projednávanými změnami dotčena; k těmto účastníkům však stěžovatel nepatřil. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že rozhodnutím o změně stavby (v souvislosti s nímž stěžovatel v nynější věci brojí proti opomenutí jeho účastenství) nebylo zvětšení zastavěné plochy schvalováno. Došlo-li tedy ve skutečnosti k jejímu zvětšení oproti stavebnímu povolení, jak tvrdí stěžovatel, musela by tato změna být projednána a rozhodnuta v jiném řízení o změně stavby před jejím dokončením; pokud by tomu tak nebylo, znamenalo by to, že stavba byla provedena v rozporu se stavebním povolením, resp. v rozporu se schválenou změnou stavby před jejím dokončením, a stavebním úřadem by v takovém případě muselo být iniciováno řízení o odstranění stavby podle § 129 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v každém případě by ale taková situace nezakládala účastenství stěžovatele na řízení o změně stavby před jejím dokončením, o jehož obnovu nyní usiluje. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v souvislosti se změnou stavby před jejím dokončením, která byla schválena stavebním úřadem při kontrolní prohlídce rozhodnutím vydaným na místě dne 6. 2. 2015, došlo k zvýšení hlučnosti, prašnosti, vibrací a zvýšení provozu v průběhu stavby, a tímto došlo k zásahu do práv ostatních účastníků řízení, zejména stěžovatele jako spoluvlastníka sousedních pozemků. Současně bylo zasaženo do výkonu vlastnického práva stěžovatele, neboť došlo také ke změně vedení přípojek inženýrských sítí vedených v pozemcích, kterých je stěžovatel spoluvlastníkem, související majetkoprávní vztahy přitom nebyly s vlastníky dotčených pozemků a staveb, tedy i stěžovatelem, vyřešeny. Stěžovatel má za to, že byl ve stavebním řízení od počátku opomenutým účastníkem, proto poté, co zjistil, že bylo vydáno stavební povolení a později i rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením, podal návrh na přezkumné řízení, který však byl podán opožděně, a následně pak dne 12. 4. 2016 podal žádost o obnovu řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího správního soudu a je přesvědčen, že změna stavby se dotýkala jeho vlastnického práva, a měl být proto účastníkem řízení v rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením. Stěžovatel zejména poukazuje na skutečnost, že podle jím v řízení předloženého geodetického zaměření z října 2017 je zastavěná plocha prodejen o 93 m2 větší, než je uvedeno v katastru nemovitostí, neboť byla zapsána bez nákladové rampy a zastavěných ploch dvou přístřešků markýz, přičemž část zastavěné plochy pod markýzami se již nachází na pozemku parc. č. X ve spoluvlastnictví stěžovatele, tedy plocha 87,42 m2 byla zastavěna stavebníkem bez souhlasu stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].