III.ÚS 1084/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1084/17 ze dne 15. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 30 Cdo 3420/2016-559 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2015 č. j. 72 Co 64/2015-435 (v části, kterou "byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. června 2014 č. j. 19 C 225/2011-398"), za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel se žalobou vůči vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, z toho částky 750 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonných rozhodnutí v souvislosti se svým trestním stíháním pro trestný čin podvodu, vedeným posléze u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 T 188/2004, které bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 11. 9. 2002 a skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 6. 2007 č. j. 23 To 160/2007-950. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 19 C 225/2011-398 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé (výrok I.) co do částky 950 000 Kč (včetně shora uvedené částky 750 000 Kč vztahující se ke specifikované trestní věci), jinak (tj. ohledně částky 50 000 Kč) ho v tomto výroku a v nákladových výrocích II. až IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Oba soudy ohledně zmiňovaného dílčího nároku na zaplacení částky 750 000 Kč shodně přisvědčily vedlejší účastnicí vznesené námitce promlčení podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), odůvodněné argumentací, že o tvrzené nemajetkové újmě se stěžovatel musel nepochybně dozvědět nejpozději v okamžiku, kdy jím namítané soudní řízení skončilo, tj. dne 19. 6. 2007, a svůj nárok u vedlejší účastnice uplatnil dne 5. 9. 2007, v důsledku čehož došlo podle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ke stavění běhu promlčecí doby nejvýše na dobu 6 měsíců, takže bylo na něm, aby svůj nárok uplatnil u soudu nejpozději do 19. 6. 2008; stěžovatel tak však učinil až svým podáním, které bylo soudu doručeno dne 28. 1. 2011, když do té doby u soudů uplatňoval nároky odlišné. Soudy obou stupňů též neshledaly opodstatněným požadavek stěžovatele, aby označily námitku promlčení za odporující dobrým mravům. Z těchto důvodů k dalšímu hodnocení náhrady nemajetkové újmy soudy již nepřistoupily. 5. O dovolání podaném stěžovatelem Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl tak, že je podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), pro nepřípustnost odmítl (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vyslovuje, že uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí požívat právní ochrany nemělo, neboť se příčí dobrým mravům. V této souvislosti stěžovatel vytýká, že soudy rovněž přiměřené lhůty k projednání a rozhodnutí věci nedodržovaly, a to za situace, kdy po část promlčecí doby vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody (v období ode dne 29. 9. 2006 do března 2008), byl zcela nemajetný po celou promlčecí lhůtu, na jeho majetek "byl prohlášen konkurz", prodělal dva infarkty myokardu, onkologické onemocnění a cukrovku, trpěl psychickými problémy, neměl právního zástupce a byl právním laikem. Uvedené okolnosti stěžovatel považuje za natolik významné, že ospravedlňují promeškání lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy u soudu. 7. Stěžovatel vytýká, že v dopise ze dne 28. 1. 2008 ho Ministerstvo spravedlnosti nepoučilo, jakým způsobem musí dále uplatňovat své nároky. Za nedůvodné - či dokonce protiústavní - stěžovatel označuje normativní řešení spočívající v toliko šestiměsíční promlčecí lhůtě podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. 8. Stěžovatel oponuje závěru, že předmětný nárok poprvé uplatnil u soudu podáním ze dne 25. 1. 2011, námitkou, že tak učinil již včasným podáním ze dne 26. 3. 2008, které bylo doručeno krajskému soudu ke sp. zn. 13 Cm 16/2004. Původně v tomto řízení byla žalována nemajetková újma jak fyzické osoby stěžovatele, tak i právnické osoby společnosti G-4, a. s., z řízení byl následně jeho nárok vyloučen k samostatnému projednání krajským soudem v Českých Budějovicích sp. zn. 11 C 77/2008, poté postoupen přes Obvodní soud pro Prahu 7 až k obvodnímu soudu ke sp. zn. 19 C 225/2011. Řízení vedené krajským soudem pod sp. zn. 13 Cm 16/2004, které se týkalo nároku na zaplacení nemajetkové újmy právnické osoby ve výši 200 000 Kč, bylo již pravomocně skončeno. Vycházely-li soudy z předpokladu, že předmětný nárok nebyl uplatněn u soudu již tímto podáním ze dne 26. 3. 2008, ale až podáním ze dne 25. 1. 2011, pak zatížily řízení vadou a v důsledku toho i nesprávně posuzovaly nárok stěžovatele jako promlčený. Nejvyšší soud podle stěžovatele pochybil tím, že se předmětnou námitkou včleněnou do dovolání nezabýval. 9. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly adekvátně ani s otázkou, zda se lze v rámci žaloby účinně domáhat přiznání vyšší částky než požadované formou předběžného projednání nároku (v jeho případě sumy 300 000 Kč). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. 13. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména opakuje svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou soudy dostateč