III.ÚS 1086/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1086/16 ze dne 26. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, sídlem Purkyňova 10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2016 č. j. 61 Co 75/2016-39, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a G. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 2. 2016 č. j. 13 Nc 21/2016-18 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jenž byl podán proti stěžovateli (manželu vedlejší účastnice). K odvolání vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 2. 2016 č. j. 61 Co 75/2016-39 tak, že prvostupňové usnesení změnil a návrhu vedlejší účastnice vyhověl, tedy podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nařídil předběžné opatření, jímž uložil stěžovateli povinnost, aby po dobu jednoho měsíce opustil společné obydlí i bezprostřední okolí, nezdržoval se a nevstupoval do společného obydlí a jeho bezprostředního okolí, zdržel se setkávání s vedlejší účastnicí, nepřibližoval se do jejího bezprostředního okolí a zdržel se jejího sledování a obtěžování. II. Argumentace stěžovatele 2. Ústavní stížností ze dne 1. 4. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, a to z důvodu porušení jeho práva na osobní svobodu, na zachování jeho důstojnosti a profesní cti, na nedotknutelnost obydlí, na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení podle čl. 8, čl. 10, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z důvodu výkonu státní moci krajským soudem v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny. 3. Podle stěžovatele nebyl v návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření popis žádného konkrétního jednání stěžovatele, které by bylo možno objektivně a jednoznačně podřadit pod pojem "duševní násilí"; byla v něm pouze obecná tvrzení o údajném "psychickém násilí" a "manipulačních technikách" stěžovatele. Návrh neobsahoval ani žádné skutečnosti nasvědčující "objektivní nesnesitelnosti společného soužití". Soud má přitom vycházet při rozhodování z objektivních skutečností (z podkladů), a nikoliv jen ze subjektivních sdělení údajné oběti (zde vedlejší účastnice). Jediným důkazem k tíži stěžovatele byla při rozhodování o odvolání zpráva psychiatričky, podle které je vedlejší účastnice ve špatném psychickém stavu. Z této zprávy však nejsou patrny žádné konkrétní skutečnosti (jež by i vedlejší účastnice uvedla psychiatričce), které by nasvědčovaly psychickému násilí ze strany stěžovatele; ve zprávě je konstatována jediná konkrétní obava vedlejší účastnice, že jí "stěžovatel odebere děti". Ze zprávy není dále nijak patrno, že by psychiatrička byla seznámena s celou rodinnou situací a jejím možným vlivem na psychiku vedlejší účastnice (zejména s aktuálním řešením rozvodu, s faktem dlouhodobé nezaměstnanosti vedlejší účastnice), ani se z ní nepodávají specifika osobnosti vedlejší účastnice. Nadto je faktem, že psychiatr ve svém hodnocení vychází především ze subjektivních tvrzení pacienta (zde vedlejší účastnice). 4. Stěžovatel dále uvedl, že mu nebylo zasláno odvolání vedlejší účastnice k vyjádření. Z ustanovení § 210 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, sice lze dovodit, že odvolání proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření nebude zpravidla doručováno odpůrci v případě, kdy by mělo dojít ke zmaření účelu předběžného opatření, avšak pokud není odvolání zasláno odpůrci k vyjádření, je povinností odvolacího soudu přihlédnout ke všem podstatným okolnostem pro rozhodnutí o odvolání. To však krajský soud neučinil a z jeho rozhodnutí není patrno, že by zjišťoval relevantní okolnosti pro nařízení předběžného opatření a těm se poté i věnoval. 5. K podstatným okolnostem stěžovatel uvedl, že vedlejší účastnice zůstala v domácnosti s jejich dětmi po vzájemné dohodě se stěžovatelem a tento model fungoval 14 let. Od podzimu 2015 však došlo k odcizení obou manželů a řešili otázku nástupu vedlejší účastnice do práce a rozvod, avšak vedlejší účastnice odmítala cokoliv řešit a počala mít hysterické projevy a stěžovateli vyhrožovala. K doporučení vedlejší účastnice začal stěžovatel údajně navštěvovat i psychologickou poradnu. Uvedl, že vedlejší účastnici nekontroloval e-mailovou poštu a nijak ji ani neomezoval ve zřízení si bankovní karty, jak tvrdila v návrhu na předběžné opatření. Vedlejší účastnice naopak v roce 2015 navštěvovala různé zájmové kurzy a není tak pravdou tvrzení o jejím omezování ze strany stěžovatele. Stěžovatel již od 23. 10. 2015 konzultoval vypjatou rodinnou situaci s orgánem sociálně-právní ochrany a snažil se o mediaci s nezávislými odborníky (k ústavní stížnosti doložil kopii záznamu Úřadu městského obvodu Plzeň 4, sociálního odboru - sociálně právní ochrany dětí ze dne 23. 10. 2015). Již 1. 2. 2016 uzavřel stěžovatel nájemní smlouvu k jinému bytu (než je společné obydlí stěžovatele a vedlejší účastnice) a do něj se přestěhoval dne 12. 2. 2016 právě z důvodu chování vedlejší účastnice (bylo to den po podání návrhu vedlejší účastnice na vydání předběžného opatření a 5 dnů před sepsáním odvolání vedlejší účastnicí). Dne 12. 2. 2016 stěžovatel také ohlásil vedlejší účastnici a písemně orgánu sociálně-právní ochrany, že se téhož dne stěhuje do předmětného pronajatého bytu (k ústavní stížnosti doložil kopii tohoto písemného sdělení). Po jeho odstěhování byla fakticky realizována střídavá péče obou rodičů o děti (v péči o děti se z důvodu neshod údajně střídali rodiče již od října 2015). Dne 18. 1. 2016 podal stěžovatel k soudu návrh na úpravu péče a výživného k nezletilým dětem; vedlejší účastnice podala svůj návrh poté dne 20. 1. 2016 a argumentovala v něm (z důvodu návrhu stěžovatele na střídavou výchovu dětí), že stěžovatel má deprese a dochází k terapeutovi. Podstatou současného postupu vedlejší účastnice jsou podle stěžovatele jejich neshody ohledně majetkového vypořádání a účelový postup vedlejší účastnice z důvodu zahájeného soudního řízení ve věci nezletilých dětí. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil kopii zprávy klinického psychologa ze dne 14. 3. 2016, dle které je klientem v dané ordinaci od října 2015 z důvodu narůstajících partnerských problémů, a dále kopii zprávy sociálního odboru Úřadu městského obvodu Plzeň 4 ze dne 14. 3. 2016, jíž stěžovatel prokazuje, že hádky obou rodičů byly i dle výpovědí dětí vzájemné a stěžovatel není agresorem. 6. Stěžovatel dále namítl, že usnesení krajského soudu mu bylo doručováno několik týdnů po jeho odstěhování ze společného obydlí a podle záznamu v soudním spise bylo vykonavateli doporučeno, aby výkon rozhodnutí provedl v budově pracoviště stěžovatele, tedy na základní škole, kde je stěžovatel učitelem. Výkon rozhodnutí byl realizován za asistence policie a stěžovatel tak byl nedůvodně poškozen na důstojnosti a profesní cti před svými kolegy i žáky. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny základní práva a svobody chráněné předpisy ústavního pořádku. 9. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. 10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervov