III.ÚS 1089/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1089/23 ze dne 24. 7. 2024 Výklad smluvních ujednání soudem a povinnost respektovat autonomní projev vůle smluvních stran; závaznost nálezů Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brna, městské části Brno-střed, sídlem Dominikánská 264/2, Brno, zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 2802/2021-257 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2021 č. j. 15 Co 184/2017-233, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Bytového družstva nájemníků domu Třída kpt. Jaroše 33/1945, sídlem třída Kpt. Jaroše 33/1945, Brno, Černá Pole, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 2802/2021-257 a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2021 č. j. 15 Co 184/2017-233 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 33 Cdo 2802/2021-257 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2021 č. j. 15 Co 184/2017-233 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 104/2006 Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 č. j. 53 C 104/2006-132 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 3 977 594,68 Kč. Tuto částku stěžovatel zaplatil K. Hlinovské na základě rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. 44 Co 150/2013 jako vypořádání nároku z investic učiněných K. Hlinovskou do vybudování bytové jednotky v domě, který vedlejší účastník nabyl od stěžovatele na základě ,,kupní smlouvy o převodu vlastnictví a smlouvy o zřízení věcného břemene" ze dne 1. 7. 2003 (dále jen ,,kupní smlouva"). Stěžovatel argumentoval tím, že podle § 534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen ,,občanský zákoník") se vedlejší účastník v čl. IV. kupní smlouvy zavázal splnit namísto něj závazky vůči K. Hlinovské, vyplývající z nájemní smlouvy o výstavbě a smlouvy o budoucí nájemní smlouvě (dále jen ,,nájemní smlouva") uzavřené mezi stěžovatelem a K. Hlinovskou, tj. uzavřít nájemní smlouvu ve sjednané lhůtě nebo vypořádat investice do bytové jednotky. Tyto povinnosti však vedlejší účastník nesplnil. Povinnost vypořádat investice byla uložena stěžovateli, vedlejší účastník je nyní povinen mu je nahradit. Městský soud dospěl k závěru, že dům byl převeden až po skončení nájemního vztahu mezi stěžovatelem a K. Hlinovskou a nový nájemní vztah mezi nimi nevznikl. Práva a povinnosti stěžovatele na vedlejšího účastníka nepřešly. Vedlejší účastník tedy neporušil povinnost uzavřít s K. Hlinovskou nájemní smlouvu. Jde-li o vypořádání investic, z ustanovení čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy nevyplývá, jaká práva a závazky z nájemní smlouvy vedlejší účastník přebírá. Pokud by se mělo jednat o investice, které by byl povinen hradit vedlejší účastník za stěžovatele, odporuje to čl. IV. odst. 1, kde prodávající prohlásil, že na předmětné nemovitosti neváznou žádné dluhy ani věcná břemena, zástavní práva, restituční nároky, apod. Investice byly navíc odsouhlaseny až v době po uzavření kupní smlouvy, jejich výše nebyla v době uzavření kupní smlouvy známa. 3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 3. 2018 č. j. 15 Co 184/2017-154 rozhodnutí městského soudu potvrdil. Protože pro nedostatek součinnosti ze strany K. Hlinovské nedošlo k uzavření nájemní smlouvy, nedošlo k porušení povinnosti vedlejším účastníkem a stěžovateli nemohlo vzniknout právo na náhradu škody. Nemohl se ani bezdůvodně obohatit. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 16. 7. 2020 č. j. 33 Cdo 3188/2018-200 odmítl. V odůvodnění mj. uvedl, že rozhodnutí není založeno na výkladu § 534 občanského zákoníku, ale na tom, že se vedlejší účastník nezavázal vypořádat investice K. Hlinovské místo stěžovatele. Pokud stěžovatel na základě výkladu čl. IV. kupní smlouvy prosazuje opak, činí tak na základě vlastní verze skutkového stavu, tedy procesně nepřípustným způsobem. 4. Výše uvedená rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu Ústavní soud nálezem ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2957/20 (dále jen ,,kasační nález") zrušil. Krajský soud došel k závěru, že vedlejší účastník převzal závazek uzavřít nájemní smlouvu (k uzavření však nedošlo pro nedostatek součinnosti s K. Hlinovskou, vedlejší účastník tedy neporušil svou povinnost). Podle Ústavního soudu vedlejší účastník povinnost uzavřít nájemní smlouvu neměl, neboť lhůta k uzavření smlouvy uplynula ještě před uzavřením kupní smlouvy. Na uzavření se mohli dohodnout dodatečně, právo na vypořádání investic by tak zaniklo. K závazku vypořádání investic se ale krajský soud vůbec nevyjádřil. Stěžovatel to přitom v řízení namítal. Rozhodnutí krajského soudu je tedy nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Ústavní soud navíc zdůraznil, že skutečnost, že výše investic nebyla známa v době uzavření smlouvy, nemůže odůvodnit neurčitost povinnosti vedlejšího účastníka. V řízení je třeba postavit najisto, zda projev vůle vedlejšího účastníka převzít práva a závazky z nájemní smlouvy je odrazem jeho vůle převzít stěžovatelův závazek spočívající v uzavření nájemní smlouvy, resp. ve vypořádání investic. 5. K rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvedl, že Nejvyšší soud judikuje, že dovozuje-li soud z právního úkonu (jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, zatímco zjišťuje-li obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění. Ústavní soud však s tímto názorem opakovaně vyjádřil nesouhlas. V dovolacím řízení nelze vyloučit možnost otevřít právní otázky, jež mohou v souvislosti s procesem interpretace právních jednání vyvstat [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 (N 236/87 SbNU 827)]. Posouzení zjištěných skutečností z hlediska toho, zda odůvodňují závěr o "(ne)převzetí" stěžovatelovy povinnosti bytovým družstvem (rovněž) vypořádat investice, je podle názoru Ústavního soudu otázkou právní (konkrétně zda byla naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 534 občanského zákoníku). 6. Krajský soud věc opětovně projednal a napadeným rozsudkem dospěl opět k závěru, že odvolání není důvodné a rozsudek městského soudu potvrdil. Podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník kupní smlouvou přebral závazky vztahující se k vypořádání investic. Krajský soud argumentuje čl. IV. odst. 1 kupní smlouvy. Dále uvádí, že z jednání stěžovatele před i po uzavření smlouvy je zřejmé, že si nebyl vědom tohoto závazku vůči K. Hlinovské, když po uzavření kupní smlouvy schválil vložené investice. Jedná se přitom o částku převyšující hodnotu, za kterou byla vedlejším účastníkem koupena celá nemovitost (dům). Vedlejší účastník mohl důvodně předpokládat, že by mu takový závazek nebyl zamlčen. Tato skutečnost by měla vliv na rozhodnutí uzavřít kupní smlouvu. 7. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání pro nepřípustnost. Rozpor rozsudku krajského soudu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 33 Odo 493/2005 staví podle něho stěžovatel na vlastní verzi skutku. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Na projednávanou věc nedopadají ani závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2741/2005. Rozhodnutí soudu není založeno na výkladu ustanovení § 534 občanského zákoníku, ale na tom, že se vedlejší účastník nezavázal vypořádat investice. Prosazuje-li stěžovatel opak, činí tak opět na základě vlastní skutkové verze, tedy procesně nepřípustným způsobem. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 není relevantní. Ačkoli stěžovatel obsáhle polemizuje s tím, jak krajský soud rozhodl, ve vz