III.ÚS 1107/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1107/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti obchodní korporace COMMERCIAL SERVICE K + K, s. r. o., se sídlem Hoblíkova 554/12, Brno, zastoupené JUDr. Michalem Bortelem, advokátem se sídlem Mezírka 775/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 28 Cdo 3602/2021-312, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2021 č. j. 18 Co 108/2020-268 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. února 2020 č. j. 219 C 84/2014-233, 219 C 48/2017-58, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Marie Čejkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částky 114 361 Kč a 164 083 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výroky II. a III.). Nalézací soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je vlastnicí v rozsudku specifikovaných nemovitostí, které v období od 1. 10. 2012 do 31. 8. 2014 a v období od 1. 12. 2014 do 31. 8. 2017 užívala stěžovatelka bez uzavření smlouvy, aniž by za jejich užívání platila vedlejší účastnici přiměřenou náhradu. Proto bylo podle nalézacího soudu třeba přiznat vedlejší účastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení. Za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku, který nalézací soud vyhodnotil jako přehledný a logický, odpovídající zákonným požadavkům a naplňující zadání soudu. Neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že znalec nevycházel ze srovnání s pozemky užívanými obdobným způsobem, neboť znalec náležitě reflektoval odlišnosti porovnávaných pozemků a výši tržního nájemného za užívání předmětných nemovitostí snížil o jednu třetinu právě s ohledem na jejich omezenou využitelnost. Vzorky smluv, s nimiž znalec pracoval, považoval nalézací soud za dostačující, naopak smlouvy předložené stěžovatelkou zhodnotil jako nereprezentativní, protože vyjadřují pouze to, za jaké ceny si pronajímá jiné užívané pozemky, ale neodrážejí obvyklé tržní poměry, jež jsou určující pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnici vzniklo podle výsledku dokazování právo na vydání peněžité náhrady ve větším než požadovaném rozsahu, mohl nalézací soud žalobě zcela vyhovět. 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a učiněná zjištění adekvátně právně posoudil. Podle odvolacího soudu bylo zejména korektní provedené hodnocení znaleckého posudku zpracovaného znalcem, kterého v odvolacím řízení opětovně vyslechl. Znalec přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu jsou stěžovatelkou předložené smlouvy pro stanovení obvyklého nájemného nevyužitelné (a sice z důvodu nemožnosti vyhodnocení mimořádných okolností a vyloučení poměrů mezi smluvními stranami, které mohly ovlivnit ujednanou úplatu). Postup znalce vyhodnotil odvolací soud jako transparentní, řádně odůvodněný a odpovídající předmětu i účelu ocenění. Znaleckým posudkem tak byla dostatečně prokázána výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné. Nejvyšší soud s odkazem na svoji rozhodovací praxi předeslal, že zjištění obvyklého nájemného v daném místě a čase je otázkou skutkovou, přičemž skutkové závěry o úrovni nájemného se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti. Obecné soudy se podle Nejvyššího soudu přidržely v napadeném usnesení vyložených tezí, když prospěch získaný užíváním sporných pozemků poměřovaly nájemným obvykle hrazeným v daném místě a čase za užívání srovnatelných pozemků, jež bylo zjišťováno pomocí posudku vypracovaného ustanoveným znalcem. Soudy pak tento důkaz (jako každý jiný) hodnotily podle příslušných zákonných i judikaturních pravidel a vypořádaly přitom námitky stěžovatelky proti volbě komparovaných pozemků. Nejvyšší soud konečně uzavřel, že znalecký posudek je souladný i se stěžovatelkou předestřenou judikaturou (podle které je nutno zjišťovat obvyklé nájemné za věci obdobné té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, a brát na zřetel též způsob využití konkrétního objektu), reflektoval-li znalec nižší využitelnost dotčených pozemků oproti nemovitostem, z jejichž ocenění v rámci svých zjištění vycházel, ponížením vypočteného nájemného o jednu třetinu, přičemž vhodnost volby daného koeficientu je otázkou primárně odbornou. III. Argumentace stěžovatelky 5. Podstatou argumentace stěžovatelky je, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, jde-li o stanovení výše obvyklého nájemného. Stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že všechny soudní instance zcela ignorovaly soubor nájemních smluv, které předložila v řízení před nalézacím soudem, ze kterých bylo patrné, za kolik vlastníci okolních pozemků pronajímají stěžovatelce své pozemky pro její zemědělskou činnost, zatímco obecné soudy připustily, aby rozhodnutí stálo na znaleckém závěru vycházejícím ze souboru místně a funkčně odlišných pozemků, na kterých znalec postavil své závěry, a to pouze z nabídkových, a nikoli sjednaných cen. Obecné soudy se nikterak nezabývaly extrémním rozporem mezi závěry znalce a dalšími důkazy, které dokládají místně obvyklé nájemné, nadto v jednom případě sjednané se státní organizací (Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem). 6. Stěžovatelka je přesvědčena, že je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud poruší § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tím, že jeden důkaz stojící proti dalším důkazům vztahujícím se k téže skutkové otázce nehodnotí, resp. vyvodí zcela nesprávné skutkové závěry tak, že konstatuje, že nájemné z doložených nájemních smluv je výsledkem dohody mezi účastníky smlouvy, a neodráží tak tržní nájemné. Takový závěr je nepřezkoumatelný, zmatečný a zcela absurdní. 7. Podle stěžovatelky se soudy nezabývaly důkazy ve formě předložených nájemních smluv, resp. je odbyly způsobem, který je v rozporu s elementárními zásadami logiky, a jde tudíž o tzv. opomenutý důkaz. Obecné soudy se ani nevypořádaly s její námitkou, že znalec nezpracoval posudek v souladu s § 2 odst. 5 písm. c) zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění účinném do 31. 12. 2019 (dále jen "zákon o oceňování majetku"), ze kterého vyplývá povinnost znalce vycházet při zpracování znaleckého posudku z cen sjednaných, zatímco znalec vycházel z cen realitní inzerce, tedy cen nabídkových. IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupená advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud poté, co vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou vadu jde zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jedn