III.ÚS 1118/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1118/23 ze dne 11. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Stejskala, 2) Kamily Stejskalové, zastoupených Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2023 č. j. 14 Co 19/2023-50 a výroku II. usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 8 C 40/2022-25, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nikoly Debory Majdlochové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelé se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") dne 24. 3. 2022 domáhali vyklizení bytové jednotky (blíže označené v žalobě) žalovanou (dále jen "vedlejší účastnice"). Žalobu odůvodnili tvrzením, že vedlejší účastnici dne 11. 2. 2022 vypověděli nájemní smlouvu z důvodu řádného nehrazení nájemného, přičemž vedlejší účastnice byla povinna byt vyklidit do 14. 3. 2022, což však neučinila. Podáním ze dne 5. 10. 2022 vzali stěžovatelé žalobu zcela zpět s tím, že vedlejší účastnice bytovou jednotku dne 27. 7. 2022 vyklidila. 3. Usnesením označeným v záhlaví okresní soud rozhodl, že se řízení o vyklizení bytu zastavuje (výrok I.) a napadeným výrokem II. vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 9 349 Kč. Výrokem III. rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku stěžovatelům. Shledal, že žaloba byla podána důvodně a vzata zpět byla pro chování vedlejší účastnice, kterou v souladu s § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " o. s. ř.") zavázal k povinnosti hradit náklady řízení, které vznikly stěžovatelům. 4. Proti usnesení okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stejně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné, naopak jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí. Poukázal na § 142a odst. 1 o. s. ř., podle něhož žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně sedm dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně poslední známou adresu, výzvu k plnění. Vyšel z obsahu spisu, zjistil, že stěžovatelé netvrdili ani neprokazovali, že by vedlejší účastnici před podáním žaloby vyzvali jednostranným procesním úkonem k vyklizení bytu, když za předžalobní výzvu k plnění nelze považovat výzvu k vyklizení bytu v samotné výpovědi nájmu. Z uvedených důvodů krajský soud stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. II. Argumentace stěžovatelů 5. Podle názoru stěžovatelů okresní soud bezdůvodně nepřihlédl k navrhovanému důkazu schopnému prokázat tarifní hodnotu sporu podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to ke znaleckému posudku, který bezpečně určoval cenu vyklizované nemovitosti, a při určení výše náhrady nákladů řízení vyšel z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu, přestože stěžovatelé v rámci zpětvzetí navrhovali rozhodnout o náhradě nákladů při tarifní hodnotě 4 610 000 Kč. 6. Krajskému soudu stěžovatelé vytýkají přepjatý formalismus ve vztahu k zaslání předžalobní výzvy, nerespektování kontradiktornosti řízení a popření dispoziční zásady. V souvislosti s argumentací o přepjatém formalismu, která má obecně za následek zásah do práva na spravedlivý proces, odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4047/14 ze dne 18. 5. 2015 (N 97/77 SbNU 423) a sp. zn. I. ÚS 2178/15 ze dne 1. 7. 2016 (N 124/82 SbNU 35). Tvrdí, že vedlejší účastnice o své povinnosti byt vyklidit věděla z výpovědi nájmu, která jí byla doručena. Trvání na zaslání předžalobní výzvy proto označují za bezdůvodné, když nadto vedlejší účastnice byt vyklidila až po podání žaloby. Stěžovatelé dále namítají, že nebyli krajským soudem informováni o tom, že bude užito jiného ustanovení pro rozhodování o nákladech řízení, přičemž tak nemohli na tento obrat nijak reagovat. Nebylo tak respektováno jejich právo na kontradiktornost řízení. Za situace, kdy odvolání podávali pouze stěžovatelé, je třeba podle jejich přesvědčení dospět k tomu, že na základě dispoziční zásady nemohlo být v rámci druhostupňového řízení rozhodnuto v jejich neprospěch, neboť prvostupňové rozhodnutí tuto náhradu přiznávalo. Odvolávají se přitom na zásadu reformatio in peius, kterou krajský soud nerespektoval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátem, jak vyžadují § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 8. Jde-li však o napadený výrok II. usnesení okresního soudu, který v celém rozsahu zrušil krajský soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 10. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud předesílá, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování civilních soudů o nákladech řízení, současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný, a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexe z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012, N 173/67 SbNU 111, nález sp. zn. II. ÚS 3776/16 ze dne 27. 3. 2017, N 51/84 SbNU 595, a další). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, či zjevného omylu nebo tehdy, jestliže by závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně. Takové pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 11. Podstatou ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu je aplikace § 142a o. s. ř. v řízení o vy