III.ÚS 1128/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1128/21 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného advokátem Janem Kalvodou, sídlem Bělohorská 238/85, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2021 č. j. Ncp 27/2021-203, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a M. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a to s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Vedlejší účastník se žalobou ze dne 28. 5. 2019 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal po stěžovateli zaplacení částky 129 694 817 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Po vydání několika dílčích usnesení byla věc postoupena Okresnímu soudu v Karviné (dále jen "okresní soud"), v jehož obvodu má sídlo obchodní společnost A, kde mělo dojít ke škodné události, kterou měl stěžovatel způsobit vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud následně předložil vrchnímu soudu věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti, neboť měl za to, že je dána věcná příslušnost krajských soudů podle § 9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 3. Vrchní soud napadeným rozhodnutím určil, že k projednání a rozhodnutí shora uvedené věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 26 C 12/2021 jsou příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že vedlejší účastník se domáhal žalobou na plnění zaplacení výše uvedené částky z titulu nároku na náhradu škody v podobě snížení jeho majetkové podstaty, ušlého zisku a nemajetkové újmy, neboť "investoval částku 15 565 685 Kč do veřejně obchodovatelných akcií obchodní společnosti B, kdy akcie této společnosti ztratily veškerou hodnotu v návaznosti na krach společnosti A", a to v tvrzené příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř., na který odkázal okresní soud, upravuje věcnou příslušnost krajských soudů toliko pro spory ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci. Základním požadavkem podle vrchního soudu přitom je, aby spor vycházel z účasti společníka ve společnosti a práva společníka vyplývajícího z této účasti. V návaznosti na to dospěl k závěru, že "projednávaná věc nijak nesouvisí se zakládáním obchodních korporací. Nejde ani o spor mezi obchodní korporací (žalobcem) a jejím společníkem (žalovaným), který by vyplýval z účasti žalovaného na žalobci. Spor se nijak neváže na účast žalovaného na žalobci. Žalobce požaduje zaplacení peněžitého plnění po žalovaném, který měl podle jeho tvrzení způsobit krach společnosti, ve které byl žalovaný členem představenstva a díky tomu zkrachovala i mateřská společnost, kde vlastnil žalobce akcie. Nejedná se tak o uvedený spor korporátního práva". Z těchto důvodů není podle vrchního soudu založena příslušnost krajských soudů, ale soudů okresních podle obecného § 9 odst. 1 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel obsáhle shrnuje dosavadní průběh řízení, včetně obsahu ústavní stížností nenapadených předchozích usnesení ve věci, a namítá, že rozhodnutím vrchního soudu byl porušen princip demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce čl. 38 odst. 1 Listiny (v petitu ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel nesprávně na čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V úvodu ústavní stížnosti upozorňuje též na to, že "ústavní stížnost nepředstavuje účast stěžovatele na řízení zakládající mezinárodní příslušnost soudů České republiky". 5. Jelikož má stěžovatel bydliště na území Švýcarské konfederace, je nutné otázku pravomoci, resp. mezinárodní příslušnosti soudů posuzovat podle Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Luganská úmluva"). V části ústavní stížnosti věnované dosavadnímu průběhu řízení stěžovatel zejména zdůrazňuje, že vedlejší účastník využil při podání žaloby práva volby místně příslušného soudu podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy, a tímto soudem zvolil podle místa svého bydliště obvodní soud. Tím bylo jeho právo na volbu místně příslušného soudu vyčerpáno. Jelikož jde o příslušnost danou na výběr, podřaditelnou pod § 87 o. s. ř., nebyl nikdo jiný než vedlejší účastník oprávněn učinit volbu místně příslušného soudu. Obvodní soud tak nebyl oprávněn vyslovit svou místní nepříslušnost podle § 105 odst. 2 o. s. ř. Okresní soud proto není místně příslušným soudem podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy. 6. Odkazem na Luganskou úmluvu stěžovatel opakovaně namítá, že vůbec není dána pravomoc soudů České republiky rozhodovat o žalobě podané vedlejším účastníkem. Jelikož je ustanovení čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy totožné s čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"), je na věc plně použitelná i judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). Soudy podle něj rozhodovaly v rozporu s eurokonformním výkladem a zásadou autonomního výkladu pravidel mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis, přičemž stěžovatel poukazuje zejména na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988 ve věci C-189/87 Kalfelis. Ze soudních rozhodnutí není patrné, jestli se soudy vůbec zabývaly tím, zda stěžovatel jako původce škodní události jednal v obvodu některého z tuzemských soudů. 7. Napadené rozhodnutí vrchního soudu pokládá stěžovatel za nedostatečně odůvodněné a nepřesvědčivé. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že věcně příslušné jsou okresní soudy, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Vrchní soud se navíc ani nevyjádřil k námitce směřující proti místní příslušnosti okresního soudu s tím, že podle stěžovatele není dána ani pravomoc, resp. mezinárodněprávní příslušnost soudů České republiky. Tím v konečném důsledku došlo k porušení práva na zákonného soudce, které představuje jednu ze záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí nebyly přípustné procesní prostředky k ochraně práv podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky), který se s ohledem na své ústavní postavení se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů [viz již nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. K zásahu do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud by soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3199/12 (N 191/71 SbNU 279)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sám o sobě k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není záruka úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20). 10. Stěžovatel napadá ústavní stížností toliko usnesení vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí věci na základě žaloby podané vedlejším účastníkem jsou příslušné okresní (a nikoliv krajské) soudy.